Pokání

Už dlouho se mi nic tak špatně nehodnotilo. A také mi už dlouho žádný film nepůsobil takové fyzické utrpení. Délka filmu je úmorná, tempo vyprávění pomalé a některé scény zbytečné. Na druhou stranu jsem dlouho neviděla tak odporně přesný výkon v hlavní roli a několik působivých okamžiků, které dají zapomenout na to, že i přes drama malíře a jeho ženy je film někdy až nudný. Asi je to na mě příliš intelektuálské. (21.02.2011)

Toto je absolutně nejlepší film o totalitních režimech 20. století, zaměřených proti Bohu (a v důsledku toho i proti člověku). Nejlepší je proto, že je imanentně, všudypřítomně náboženský (Gruzínci stejně jako Rusové a ostatní východní křesťanské národy ani nemohou být jiní). Neklouže po povrchu jako většina západoevropských liberálně-demokraticky orientovaných děl, ale dotýká se samé podstaty problému dobra a zla. Film je skvělý i jako umělecké dílo, koloritem, herecky a zvláště symbolikou. (26.06.2007)

Čistý extrakt totality jakéhokoli názvu dovedený ad absurdum. Třeba hledání jména na kládách, zpytování svědomí ve sklepě, to byly scény! Když se nad tím filmem hluboce zamyslíte a všechny jeho narážky zaktualizujete, vznikne parádní rovnice, na jejíž jedné straně je tento film s Varlamem v rouše beránčím a na druhé straně komunismus, ale třeba taky dnešní sociální demagokracie. A mezi oběma stranami samozřejmě rovnítko. Až z toho někdy mrazí. Není i dnešní společnost v pozici obhájců Varlama? Máme tu stále komunismus a chlácholíme se, že těch 40 let destrukce svědomí bylo prací pro lid, ale jasně, chyby se staly...jejda jak je tenhle film pořád aktuální. Tento film nelze chápat jen v kontextu 80. let, kdy se schvalovaly zrůdnosti 50. let, ale chtě nechtě si ho prostě musíte promítnout i do dnešní politiky. Povinně promítat před volbami! (27.09.2013)

Nádherná, mrazivá krása. Symboly bývají ve filmech mnohdy samoúčelné a zavedou filmaře k opájení se vlastním uměním. Ale tady ne. Tady dokonale vystihují zrůdnost zla téměř elegantními prostředky, čímž dodávají filmu mnohem větší sílu, než kdyby byl natočen přes potoky krve a utrpením zkroucené obličeje. (28.03.2009)

Jak jinak vyprávět o absurdní krutosti než v absurdních obrazech. Otázka je, jak věrohodný/působivý je tenhle film pro lidi, kteří nezažili nic ani vzdáleně podobného – nevím. Gruzínština je strašně zajímavá řeč, v psané i mluvené podobě, trochu jako by si ji vymyslel Tolkien. Neubráním se vzpomínce na dva kluky z Gruzie, kteří se zjevili u nás na koleji někdy během roku 1989, mluvili zásadně anglicky (rozuměj – odmítali používat ruštinu, svůj úřední jazyk, ačkoli jí u nás aspoň trochu vládl každý a angličtinou jen nemnozí) a vyprávěli věci, kterým se nechtělo věřit ani nám, jejich vrstevníkům. Brr. (25.11.2009)