Pokání

Bohužiaľ som začal až treťou časťou trilógie, ale asi to previazanie bude veľmi voľné, myšlienkové a je cítiť, že Pokánie je samostatný filmový monolit. 145 minút je možno trochu príliš, niečo by sa dalo povedať väčšou skratkou, ale film dokáže od začiatku pohltiť, zaujať metaforami, surrealistickými scénami a nechronologickým rozprávaním. Rád si ho niekedy v blízkej budúcnosti pozriem ešte raz, nie je totiž možné všetky jeho múdrosti, či už vyslovené, alebo vypovedané obrazom, zachytiť na prvý krát. Najlepšie opäť na veľkom plátne. (13.02.2017)

Jak jinak vyprávět o absurdní krutosti než v absurdních obrazech. Otázka je, jak věrohodný/působivý je tenhle film pro lidi, kteří nezažili nic ani vzdáleně podobného – nevím. Gruzínština je strašně zajímavá řeč, v psané i mluvené podobě, trochu jako by si ji vymyslel Tolkien. Neubráním se vzpomínce na dva kluky z Gruzie, kteří se zjevili u nás na koleji někdy během roku 1989, mluvili zásadně anglicky (rozuměj – odmítali používat ruštinu, svůj úřední jazyk, ačkoli jí u nás aspoň trochu vládl každý a angličtinou jen nemnozí) a vyprávěli věci, kterým se nechtělo věřit ani nám, jejich vrstevníkům. Brr. (25.11.2009)

Kdo se trochu vyzná v dějinách té odporné země jménem ruSSko, asi ví jak tam šli po sobě prezidenti Svazu sovětských socialistických republik. My co už máme nalétáno nějaké ty operační hodiny si na některé z nich dokonce pamatujeme i dobu kdy zakukali. Když člověk sleduje tenhle film, těžko věří, že jej někdo natočil v roce 1984 v SSSR... Kdo tu dobu zná, prostě nechápe. Jenže ten letopočet je klíčový... Tou dobou tehdejší prezident K. U. Černěnko byl na tom zdravotně zle a v zemi bylo téměř bezvládí. Na jeho místo se pak dostal ten, o němž zpívá Žlutý pes ve svém geniálním textu Sametová ,, A do toho tenhle Gorbačov, co ho znal celej Dlabačov, kopyta měl jako z Arizony --- Přišel a zase vodešel, a nikdo se kvůli tomu nevěšel, a po něm tu zbyly samý volný zóny '' ... Tak, tak. Přišel Michail Sergejevič Gorbačov a s ním změny. A to pořádné!  Nejden ruSSák mu kvůlit omu ještě dnes nemůže přijít na jméno, protože ruSSák význam tohoto muže nikdy nedocení. A i když Gorby měl taky svoje mouchy a byl komanč, je to historií setsakra nedoceněná postava, která umožnila nejen nám dostat se na svobodu a žít si po svém. Hlavně unás by se mělo o něm učit ve školách v souvislosti s listopadem 1989 a jeho rozkazen armádě nejen v ruSSku, ale hlavně dislokované u nís - nezasahovat a zamezit případnému zásahu naší armády proti demonstrantům! Kdo zná stalinistický režim i jeho metody a způsoby likvidace tzv. nepřátel lidu a pak už vlastně kohokoliv jen kvůli paranoie Stalina, velmi snadno ve filmu pozná o čem je řeč. Vše je nádherně převedeno do fiktivní země s fiktivním diktátorem, na oko přátelským a milujícím lid, kulturu a umění. Ve skutečnosti však hrůzovládcem likvidující spolupracovníky i pro něj úplně cizí lidi. Po jeho smrti převezme úřad jeho syn. Teď už se nepopravuje. Odpůrci jsou prohlašováni za blázny a jsou zavíráni do psychiatrických klinik mnohdy na doživotí !!! Že vám to připomíná současný režim v ruSSku ? Přesně tak. Nic se tam nezměnilo! Nic. Je to úplně marná a zbytečná země. Je obrovská škoda, že reformy, které zahájil Gorby nepokračovaly jak měly. Dnes vidíme jak to vypadá, když je u moci další Varlam Aravidz, jen se jmenuje jinak. Vůbec bych se nedivil až Putlera někdo odpraví (a že ko někdo krouhne je bez debat, - otázka nezní zdali, ale kdy...) pak věřím, že taky nebude mít hrob... Polít benzínem a spálit někde na skládce by myslím bylo tak akorát pietní, něco jako to měl Áda. Pokání není film pro každého. Ale vzdělaný divák v tom objeví tu skvěle zašifrovanou pravdu, nádherně natočenou, která tehdy tímto filmem vyřčená, musela asi mít neskutečnou sílu. Vždyť jen co v ruSSku zmizelo od třicátých let lidí...  Velmi silný zážitek. Dávám za 5 kmenů stromů se jmény... * * * * * (07.07.2023)

V meste zomrie starosta, no ktosi mu po smrti nedopraje pokoj a noc čo noc ho zarputilo vykopáva z hrobu. V priebehu súdneho procesu riešiaceho toto narušenie poriadku sa postupne odkrýva skutočný charakter mŕtveho: Varlama Aravidzeho - lokálneho despotu, ktorý mal schopnosť robiť z priateľov nepriateľov a naopak. Metaforami naplnená obžaloba boľševizmu je založená na príbehu, ktorý preskakuje v čase a predsa drží pokope silou zdrcujúcej výpovede. Absurdita jednotlivých výjavov je založená na zmiešavaní prvkov z rôznych historických období (policajti v stredovekom brnení vs. autá), na horúčkovitých snoch jednotlivých aktérov predznamenávajúcich neradostné osudy obetí mocenskej svojvôle a taktiež na spôsobe vedenia súdu samotného: obžalovaný je ten, kto na zločiny upozorňuje a nie ten, čo ich spáchal, pričom zámienkou na vedenie procesu je ohrozenie mravnosti. Tengiz Abuladze spomína, že pri nakrúcaní filmu sa inšpiroval dielom Luisa Buňuela. Obrazová sýtosť sledu absurdít, náhle striedanie snov a reality, fantastické motívy (skoro ma odrovnal diabol spovedajúci syna obete a pojedajúci pri tom surovú rybu) tomu do určitej miery nasvedčujú. Spôsob a téma však zaťažujú film tak silnou dávkou smutnej dumy, pri uvedomení si škôd, aké na každom smrteľníkovi v našom pásme komunizmus napáchal, ktorá nedovoľuje odľahčujúco sa pousmiať na inak zábavných momentoch. (27.09.2006)