Nashledanou, sbohem a amen (S11E16)

Válka v Koreji se pomalu blíží ke svému konci, ale personál MASH 4077 ještě zažije několik perných chvílí... Seriál MASH patří mezi mé nejoblíbenější seriály a všechny díly už jsem viděl mnohokrát (takže některé znám prakticky zpaměti), proto je zajímavé, že záverečný film Nashledanou, sbohem a amen jsem viděl poprvé teprve nedávno (asi jsem se svými oblíbenými hrdiny prostě nechtěl rozloučit). Samotný seriál sice byl především komediální záležitostí, ale (především v pozdějších seriích) zároveň se zde vždy našel prostor i na nějaké to vážnější téma. A na vážnější notu se naladilo i všech osm scénáristů tohoto záveřečného dílu, protože každá z ústředních postav si zde prožije nějakou tu menší či větší krizi a na humor tak není moc prostoru (ale sem tam se nějaká odlehčenější chvilka najde). Pro mne osobně je to mírné zklámaní, protože na seriálu jsem si velmi cenil oné rovnováhy mezi humorem a válečnými útrapami, ale zde tomu tak bohužel není (a místy je to opravdu solidní depka, byť kvalitně napsaná a natočená). Naštěstí závěrečné rozloučení se už nese v příjemnějším duchu, takže pozitivní dojmy z tohoto snímku přece jenom převládnou. Svůj díl na tom mají pochopitelně všichni zůčastnění herci a herečky od Alana Aldy až po Lorettu Swit, kteří se za ty roky perfektně sžili se svými postavami, takže jejich rozloučení je opravdu dojemné. Nashledanou, sbohem a amen je tak důstojným zakončením jednoho z nejlepších seriálů všech dob, ale pokud se budu chtít zasmát, tak si raději pustím některou ze seriálových epizod. (13.09.2016)

Vůbec nechápu, co se komu na tomhle filmu líbí. Přiznávám, že seriál MASH neni zrovna můj nejoblíbenější, ale film je opravdu o ničem. Na začátku se dovíme, že válka brzy zkončí a pak jen celou dobu čekáme, kdy se tak stane. Do konce války se ve filmu alespoň něco děje, ale pak přícházejí nekonečné scény o ničem - každý člen osazenstva nám večer před odjezdem domu sdělí, co bude po válce dělat, a ráno se pak všichni loučí, což vypadá tak, že každý z hlavních hrdinů se musí při odjezdu rozloučit se všemi, kteří zatím neodjeli. Kdyby film zkončil o hodinu dřív, jenom by mu to prospělo a i tak by byl dost dlouhý. (22.08.2010)

Ani po třetím shlédnutí nemůžu změnit názor, že jde o nejlepší červenou třešničku na tom nejúžasnějším zeleném dortu satiry, humoru, pravdy, tragédie i komedie - dort, který nezvládli udělat pejsek s kočičkou, zvládl vytvořit Larry Gelbart spolu s Alanem Aldou, jenž s veškerou možnou grácií zakončil seriál, který se snad nikdy sitkomem ani nestal. Převelice děkuji Alanu Aldovi, že nakonec nebyl schopen z filmu vystříhat půl hodiny materiálu, aby dostál původně naplánované délce, protože dle mě není ve dvěstěpadesátšestce ani jedna minuta zbytečná či navíc. Seriál MASH nikdy nebyl pouze o humoru, vždy měl něco víc, jak může potvrdit každý, kdo sledoval více jak jeden díl. Humor byl vždycky prostředek, nikoliv cíl, proto ta dojemná a melancholická atmosféra na konci jedenáctileté práce je více než na místě. Jedna z nejdojemnějších věcí ve filmu bylo sledovat, jak Čínané hrají Mozarta na pozadí probíhajicího příjmu raněných, a Winchestrův pohled, který se v průběhu seriálu stal velmi osobitým a svým způsobem velmi citlivým člověkem. ("Jsi taky hluchý?" ptá se otec Mulcahy Boha. ;"Vždyt víte, jaké jsou armády, kdy se jím snažíte sebrat jejich válku..." říká B.J. ; Víte, jak zní mír?-tichem. ) Blázinec, Hawkey, rozhlas, mír, tank, Sidney Freedman, oheň, stěhování, otec Mulcahy, B.J., Margaret a Charles, ... - všechno na svém místě i dlouhé závěrečné loučení, koneckonců Goodbye, Farewell and Amen! (05.09.2008)

Scénář: Alan Alda, Burt Metcalfe, John Rappaport, Thad Mumford, Dan Wilcox, David Pollock, Elias Davis, Karen Hall .. Skvělý závěrečný díl skvělého seriálu. *M*A*S*H* (15.01.2005)

Bohužel se v závěrečném díle projevila postupující slabina celého seriálu a každá hlavní postava tu musela dostat svůj sentimentální příběh. Celé to působí značně nesourodě, jako by slepili několik dílů, chybí nějaký nosný děj (kromě konce války) a vtip. Tvůrci tak propásli poslední šanci udělat klasický film, třeba i s nějakou novou postavou. Ony ale vůbec díly režírované Aldou byly všechny na jedno brdo. Samozřejmě, to dvacetiminutové loučení na konci každý s každým (a s diváky) si už seriál zasloužil. V půlce devadesátých let ten seriál pro mě hodně znamenal a tak i po téměř dvaceti letech (2014) to ve mě budí velké emoce. Nicméně ne tak velké, jako když zabili Henryho Blakea, parchanti. Pro mě jediný aspoň trochu srovnatelný závěrečný díl co do emocí je TNG. (10.01.2006)