Démanty noci

Od prvej sekundy v nekompromisnom zbesilom filmovom pohybe. Hlavne uniknúť. Zo strnulosti väzenia, z odovzdanosti vonkajším okolnostiam. Ale čo robiť, keď únik neposkytuje istotu prístrešia, jedla a prítulnosti milovanej osoby? Prináša len prenasledovanie všetkého schopných a životom oklepaných dedov so škrekľavými povelmi a puškami v rukách. Pretože únik z nalinajkovanej koľaje neprináša porozumenie rady starších, ale len nenávisť mrzutých starcov. Neznášajú ak im nejakí fafrnkovia narušia zaužívané trasy. Takí si nezaslúžia prívetivé zaobchádzanie. Úzkostnú situáciu plnú únavného behu po skalistom povrchu, blatistom lese, dažďa a následne premočeného oblečenia pomôže prekonať únik do spomienok, predstáv a fantázií. Ten jediný dokáže prekonať aj smrť. Ako moment, okamih večného putovania oslobodených duší z vytrhnutých pút spoločenského nacizmu. (23.04.2015)

Naozaj mnohé pôsobivé scény, zduplované zaujímavou prácou so zvukom. Krásna paralela medzi človekom a zvieraťom. Utečenci ako štvaná zver, odporný mlaskajúci a "žerúci" starci ako predátori, všetko zvýraznené kulisou lesnej divočiny. Trošku dosť antinemecké (nemčina ako chrapot divokej svorky). Dosť rušivé - chaotické - flashbacky, vsunuté iba náhodne, bez zjavného hlbšieho významu. Zmätočná chronologickosť záberov (napríklad scéna "prosenie o chleba" alebo záver). Výborný pocitový film, ktorý pôsobí veľmi úprimne, no už menej sofistikovane - domyslene. Dosť mi chýbala hudba. Pri takomto filme zabudnúť na hudbu je podľa mňa chyba. Aj keď v bonusoch som sa dozvedel - a sám som to následne uznal - že scéna dažďa vskutku veľmi výrazne evokuje "pocit hudby" (podľa Taussiga oratórium) (13.06.2006)

Art jak prase a to tím způsobem, že je to strašná nuda. V hlavě mi zůstalo jen: úprk/chůze lesem, rozklepaná kamera, hon v lese a že mi nikdo nevysvětlil, co znamená nápis KL na kabátě. Ono celkově více vysvětlení by se hodilo - já na tyhlety domněnky a domýšlení nejsem (třeba co jsou to ty Démanty noci?). Z celého filmu ve mě zůstal pocit, že jestli je i kniha taková, tak to musí být strašná blbost. A strašně se to táááhlo. PS: varovat mě měl už oficiální text distributora, ze kterého intelektuální pytlovina jen čiší. Rozhodně pak nemůžu souhlasit s větou "Němcův celovečerní debut patří k absolutní špičce české kinematografie." (09.03.2021)

Co se uvědomění o válečných strastech, vlastní sebereflexi a hodnoty života týče, mnohem působivější než například různé zahraniční pseudodokumenty, které jsem měl možnost vidět ve škole ("Vlákna" apod.). Svižné, přímočaré, nezadrhávající se (určití lidé by řekli "zpátky ni krok", ale ty bych zrovna nerad citoval) vyprávění s výrazným zobrazením surrealismu, jaké v českém filmu nemá moc srovnání (až si musím nafackovat, že jsem ve školním referátu na tuzemskou působnost tohoto uměleckého směru na tento film zapomněl). Právě o na pevných základech stojící atmosféře se vyjádřím asi nejpochvalněji - ostatně aby ne, když jméno surrealismu již nějakou dobu skloňuji s velkou úctou a už od dětství na sobě pozoruji, že moje sny mají víceméně surrealistické rysy. Zdejší časté přechody ke vzpomínkám nemají výraznějších chyb a mě osobně nahrazují (někomu možná nedostačující) štíhlou dějovou linii. I to opakování stejných motivů (zimní radovánky, rodná hrouda, šalina...) má svou grácii právě v onom úvoděm zmíněném sypání si popela na hlavu, kdy nás líbá čarokrásná Nostalgie v momentu prožívání šeré přítomnosti. Němec mě při svém prvním sezení mile překvapil již zde opakovaně zdůrazňovanou technickou vyzrálostí, která také výrazně pomohla ke kladnému přijetí obsahu. Potěší i lehký odkaz na klasického Buňuelova "Andaluského psa", což jsem v naší kinematografii zaznamenal poprvé (a kdoví, jestli ne i naposledy). 90% (29.03.2011)

Kto považuje za najznepokojúcejšie filmové výjavy Lynchove besy z Mazacej hlavy, Bergmanov snový začiatok Lesných jahôd alebo kafkovskú absurditu Juráčkových filmov, pravdepodobne nevidel Diamanty noci. Jan Němec je ukážkou nadčasovosti a nedostižnosti. Jdnoduchá premisa, útek z dvoch mladíkov z koncentračného tábora je podaný cez mrazivé statické zábery v kombinácií s nervy drásajúcou ručnou kamerou, dezorientujúci strih križujúci fyzický svet so svetom snov a spmienok. Fludiná snovosť naráža na tvrdý realizmus a naopak. Mĺkva a tajomná poetika budujú pocit nepreniknuteľnej, desivej halucinogénnosti. (21.03.2016)