Mučedníci lásky

V celém filmu je dohromady tak dvacet vět (možná míň - spíš dvacet slov) - což ale rozhodně není na škodu. Smutně krásná, romantická a i (černohumorně) úsměvná obhajoba těch v lásce méně či zcela neúspěšných. Formálně něco mezi Démanty (flashbacky, imaginace bez přechodů) a Slavností (nadsázka, vtip - Krumbachová) plus cosi z Kafky a mnoho oné smutné romantiky. Jediná "chyba" : klidně by mohla být i čtvrtá povídka (pokud by byla tak dobrá jako ony tři). (01.07.2006)

Ach jo, dala bych tomu možná víc, kdybych věděla co to vlastně bylo...Pořád jsem čekala, co z toho vyjde, no a ono nic.Připomnělo mi to film O slavnosti a hostech.Veeelmi rozvláčný děj, který by mě, pokud bych byla opravdu řadový komerční divák odrovnal.Nicméně chápu, že tehdejší doba si žádala své a v šírším kontextu to zřejmě padlo do úrodné půdy.Chtěla bych se na to podívat ještě jednou a čekat, zda to alespoň částečně pochopím a udělám si konkrétnější názor... (24.01.2009)

Po Démantech noci druhý a pro mě téměř definitivní důkaz o tom, že Němcova podobenství pro mě nejsou. Nikdy nebudu mít rád hudbu, která k atmosféře nesedí, triviální zápletku povýšenou vymazáním dialogů na umění a postavy, které díky jejich poslepovaným činům takřka nenávidím. Takovéhle klíny do hlavy divákům, kteří milují klasický film, tu prostě vždycky budou. (24.01.2009)

Být divákem v polovině 60. let, patrně bych se rozplýval nad novou vlnou, která přinesla oživení do nudných struktur vývoje československého filmu. Možná ale, že bych si říkal, co za novosti - blbosti nám to filmaři připravili. Jelikož jsem na sklonku prvního desetiletí nového tisíciletí, vidím to dost bledě. Moderně, leč nezáživně. Skoro bych se radši podíval na nějakou budovatelskou volovinu. (11.05.2009)

1) Jedinec - produkt zkostnatělých schémat si do svých představ o získání lásky projektuje cosi hříšného a zakázaného. Od toho se odvíjí i výběr míst, kde lásku hledá (kabarety, noční kluby). Dokonce i na tak nezobecnitelnou záležitost, jakou je získání vytoužené dívky, bere mustr (což se nakonec ukazuje jako hloupost - slečna samozřejmě nenaplní jeho očekávání a usne). Hrdina si ale připadá hříšný - pokusil se přeci získat lásku, to je ale nestydaté! Společenská a podvědomá výchova k sebelásce jej ale nutí k tomu, aby své (samozřejmě nesmyslné) rozčarování nad svým jednáním projektoval do vztahu cizích lidí k sobě (tedy: já mám představu o tom, že jsem "cosi" učinil špatně, ale samozřejmě se nemohu sám pranýřovat, tak si budu namlouvat, že celé mé okolí mnou pohrdá). Příběh, který lze vzhledem ke kontextu doby, v níž film vznikal, vztáhnout celospolečensky - a nebude to pouze prvoplánový tah ("vše, co vzniklo v šedesátých letech, má schopnost evokovat zeitgeist").......2) Opravdu nádherná miniatura. Nastěnka (ironie jména nabývá pro pravidelné diváky silvestrovských Mrazíků téměř až patologických rozměrů) nesní idealisticky - tedy tak, že by se ve svých snech povyšovala a myslela by výše, než je její reálné postavení -, nýbrž si do svých snů projektuje svou žitou skutečnost. Je přesvědčena o tom, že i ve snu, v krajině, kde je možné být šťasten, musí být ona zákonitě nešťastná nebo zklamaná. Její vyvolený si jí nevšímá a náklonnost z její strany si uvědomí až ex post; muž, kterému se líbí, jí bere jako kus masa; jediný (možná) pozitivně zakončený románek je poté realizován s dobrodruhem a laciným švihákem (z tohoto románku jí navíc probere reálný svět). Rovněž není možné opominout genialitu Jana Klusáka a totální zjevení v podobě Karla Gotta, který nehrál vždy pouze dementní Lucifery, ale objevil se i v kvalitních filmech a nezapomenutelných rolích......3) Opuštěný člověk, který je schopen pro trochu lidské sounáležitosti potlačit svou identitu a dokonce přijmout stupidní společenské rituály, nakonec vydobytou lásku ztrácí vinou zdi, kterou mezi něj a jeho vyvolenou staví všeobjímající uniformita (která nás, v širším společenském kontextu, odděluje od našich snů a tužeb jako takových - samozřejmě je třeba tyto sny morálně prověřovat, to je však podstatou uvažování snad každého myslícího jedince). Následuje ironická, lehce tragikomická tryzna s výmluvným gestem "ahoj a pacičku" a my jdeme našimi životy dále vesele, i přese všechny slzy. Divák si ale může vybrat, co je mu milejší - ponechat si slzy nebo si dopřát trochu toho úsměvu. U Němce je možné nakonec obojí, přičemž ten úsměv není hysterický, ale spíše poučený a (v některé dimenzi možná také) nadějný. Alespoň bych tu naději rád měl. Hledání je trpké a hrdinové cestu teprve jdou objevovat (nebo ne?). (08.09.2011)