Písně z druhého patra

Ve většině filmů je na začátku nějaká situace. Ta se během filmu mění a vyvíjí, až se na konci uzavře nebo se něco dokončí. V tomto filmu nic takového nebylo. V jaké situaci film začal, v takové skončil. Bylo to vlastně jen takové nahlédnutí do nějakého děje. Roy Andersson ve filmu udělal minimum střihů a některé záběry mi tím pádem připadaly moc dlouhé. Proto i celý film je v klidném, pozvolném a utahaném tempu. (16.02.2012)

Pre nezasvätených by som charakterizoval Piesne z druhého poschodia ako film, kombinujúci vnútrozáberovú montáž Orsona Wellesa a Williama Wylera s dadaistickými a surreálnymi postupmi 20. a 30. rokov minulého storočia, so symbolizmom pripomínajúcim Buňuelov antiklerikálny štýl. Ale natočené moderne na prelome tisícročí. K tomu ešte severská tragikomická atmosféra. Že to dáva aj zmysel, to môže byť pre niekoho iba príjemným bonusom, pre niektorých ospravedlnením zvoleného štýlu. Z Piesní sa toho môžeme veľa dozvedieť, môžeme sa baviť vlastnou všímavosťou, dôležité je totiž neustále pohybovať očami a všímať si, čo sa deje všade, ale úplne všade v priestore plátna. No a Piesne z druhého poschodia sa to volá preto, že to Andersson písal na druhom poschodí domu. Vážne. Nič viac v tom nehľadajte, je to z dôveryhodného zdroja. (06.09.2014)

Já nevím. Další z řady dlouholetých restů a já ho dokoukávám po vydatném víkendu... kompozice, mizanscéna a realita filmu je něco netradičního, severský rukopis je v tom jasný. Statická kamera přechází ze záběru do záběru, pokaždé úplně jinam, chvíli člověk pozoruje surreálné drobné (až gilliamovské) prvky, aby se pak de facto ocitl v něčem, jako je snad peklo... takové to pojetí pekla, že je to skoro to samé, jako tady, jen se v něm dějí jiné věci. Symbolismus je tam asi nějaký, ale to je jako analyzovat Jodorowského, nemám o to nějak extrémně zájem. Je to jako kdyby Wes Anderson namísto barviček a dynamického příběhu adaptoval nordickou depku, černý humor a přístup (baví mě, jak vždycky v pozadí někdo projde/projede a vytrhne to dění vepředu - úředníci, co jdou po silnici a vzájemně se šlehají). Žebrák potká muže, kterého vykopla přítelkyně z bytu... a tak se žebrák dovolává, aby žena muže vzala zpátky, mezitím ona oknem slyší svůj hlas, ale už si to rozdává s dalším týpkem, na jehož otázku, kdo to je, tvrdí, že neví, o koho jde. Zvláštní, číst u tohohle Bukovu sbírku, kde v jedné básni píše o tom, jak sedí v druhém patře. Vlastně de facto i já jsem v druhém patře. Končím druhý. Můj otec končil druhý. Nevím, Roy Andersson, huh, asi budu muset zkusit ještě někdy nějaký jeho další film, tenhle mi v druhé půlce už moc neřekl. Chvíli to baví, pak to začne nudit. Lidem to bude i nebude sedět. (23.06.2024)

Jeden s nejsmutnějších, stylově nejucelenějších a nejčistších, nejpravdivějších, nejironičtějších, nejnadsazenějších, nejsymboličtějších a nejděsivějších filmů, co jsem zatím viděl. Ještě jsem zapomněl : jeden s nejlepších za posledních dvacet let. Mimo to film velmi zábavný a osobytě poetický a taky má pěknou hudbu. Taktéž obsahuje několik nezapomenutelných scén (houpající se Kristus, kouzelník a jeho oběť, porada s křišťálovou koulí, závěrečná scéna) (23.09.2006)

Kapitalismus a apokalypsa aneb ekonomická recese jako gotický román. Sånger från andra våningen je minimalistický ve výrazu ale ohromující svou hloubkou. Bezvýchodnost není individuální, bezvýchodnost je motivem doby (zkoumání hlubin křišťálové koule radou ekonomů, "tato porada trvá již osm hodin"), kapitalismus zvracející se do - nebo odkrývající se jako? - barbarství, když vše selhává (i flagelantství buržoazie) přikročí se k obětování panny za hojné účasti církevních hodnostářů. Devalvace symbolů a hodnot, kříže se nejprve prodávají, a když nenesou patřičný počet nul, končí na smetišti. Útěk buržoazie ("už jen pár metrů") následován návratem mrtvých. Absurdita a grotesknost je dalším symptomem rozkladu, chladu a odcizení. Nic se nehýbe. (21.12.2007)