Písně z druhého patra

Do formálne stránky tomu nemám absolútne čo vytknúť. Každý záber je premyslený, bohatý na významy a vizuálne pôsobivý. Myslel som si, že zmena štýlu v Anderssonovej tvorbe bude pútavejšia, zaujímavejšia a hlavne zábavnejšia. Ale už dlho sa mi nestalo, že by mi nejaký tvorca liezol na nervy tým, ako sprostredkúva určité myšlienky. Permanentne som bol nasraný. Chladný štýl, premalované ksichty a nepríjemná utópia a úpadok ktorý ešte dotvára na nervy lezúca hudba. Koniec trocha pripomínal Palahniukov The survivor, ale inak to išlo absolútne mimo mňa. Netvrdím, že je to zlý film. Určite má svoje kvality, ktoré treba vidieť a zhodnotiť ich na základe osobnej skúsenosti. Ja som ale s Anderssonom definitívne skončil. (17.10.2014)

75% - Tento film nám vlastně přibližuje pojem „skandinávská depka“. Málo světla, odcizení, neúspěch, výčitky, a osamělost člověka ve svých vlastních problémech. Stěžuje-li si někdo, poslouchající místo pomoci prohodí cosi o smůle a zmíní své vlastní problémy. Písně druhého podlaží je film plný symbolů s parádní výtvarnou stránkou (davové scény jsou neskutečné). Atmosféra vám zaleze pod kůži. Nemohu však dát vyšší hodnocení, protože jsem všechno úplně nepochopil. Pro všechnu tu šedou hloubku autoři možná zapomněli na formu, a celý film vlastně skončí tak podivně, jak začal. Jeho podivné leitmotivy mluví za vše: „Všechno má svůj čas.“ A „Milován budiž ten, kdo se posadí.“ Docela výzva, ne? (20.03.2007)

Nic podobného jsem doposud neviděl. Sled statických scének, skoro až povídek, které se spolu s osudy jejich představitelů vzájemně prolínají a dohromady dávají nelichotivý obraz o stavu lidství. Některé scény jsou geniální (Metro, Generál), některé trošku didaktické (Zastávka, Holčička) a osobně mě trochu míjí ta náboženská rovina filmu. Jestliže jsou filmy, které moralizují otevřeně až násilně ( Lars von Trier) tady si toho málem ani nevšimnete. Zato se jednotlivé obrazy díky své působivosti pomalu a nenápadně vryjí až do morku kostí a řeknu vám, není to v tu chvíli příjemný pocit být člověkem. (08.08.2005)

Ještě někdo chce prudit s Allanem Svenssonem?! Film plný absurdních, groteskních a rozpačitých scén u mě nevyvolal depresi či zamyšlení, nýbrž postupně narůstající apatii (připadal jsem si jako ta nezaujatá paní, kterou nezajímalo bláznění ostatních z hýbajícího se domu). Což mělo zřejmě i za následek, že jediná scéna, u které jsem se upřímně zasmál, byla ta s dívkou „skákající šipku“. Ale ponechám stranou svůj cynismus (za ten se budu smažit v pekle), pravdou je, že jsem viděl řadu mnohem lepších filmů, které podobné myšlenky zobrazují poutavěji, vtipněji i úpěnlivěji (ostatně moralistní satira má mnoho podob). Tento snímek je pouze dost nezáživný. A také příliš nepomohlo, že osudy a nářky postav mi byly dost ukradené, jen to ubrečené a sobecké prase Kalle, co „schválně“ neumělo rusky, bych svěřil tomu, ehm „šikovnému“ kouzelníkovi (už jen za to, jak bezostyšně nechal čekat svého syna…). Ale konec jízlivosti, 2* za pár světlých míst (ala Ježíš na houpačce) bude až dost, s Anderssonem to napoprvé „tak úplně“ nevyšlo. (15.03.2020)

Když jsem to viděl poprvé, byl jsem docela mimo. Jakási koláž absurdních statických scének, které jsem vůbec nechápal a které jsem neměl k čemu přirovnat. Vzdáleně mi to připomínalo snad jen japonský film "Chuť čaje" (modří už vědí), až na to, že jsem se vůbec nesmál. Pak jsem se zkusil někde dočíst, co jsem to vlastně viděl, a dočetl jsem se mimo jiné, že to byla komedie. Nedalo mi to a podíval jsem se na to znovu. A opravdu, s nově nabytými znalostmi už jsem se docela bavil. Takové hořké anekdoty z odcizeného světa konce 20. stol. Ty čtyři hvězdičky jsou hlavně za odvahu vyrukovat s dosti netradičním a k diváku nepříliš ohleduplným způsobem vyprávění a rozhodně doporučuji si před shlédnutím přečíst nějaké recenze. (09.11.2004)