Náhrdelník melancholie

Kubišku mám rád, ale v tejto prepojenej sérii siedmich piesní jednoznačne dominuje spôsob zachytenia nálady piesne obrazom, kostýmy ako postáv. A tiež scény v ktorých sa dajú zachytiť vtipné momenty v pozadí na spôsob nápadníka v klube, kurizujúceho svojej spoločníčke spokojným spánkom pri kaviarenskom stolíku. V jazyku nie rozhodujúci spev (ani jedna nestala nejakým masovejším hitom), ale slová a scénaristická Němcova linka. Všetko na motív končiacich vzťahov s rôznymi variáciami nespokojnosti ženy. Veľké dielo zriedkavejšie používaného typu filmu - recitálu. (23.08.2015)

Léta 1967-1969 byla strmým vzestupem poděbradské rodačky k vrcholům české hudby pro lidi (pop music). Neobyčejně kvalitní autorské i managerské zázemí přispělo spolu s příznivě nakloněnou dobou k mimořádné ozvučnosti podnětných písní pohybujících se na rozhraní protestsongu a šansonu; nemalý podíl na tom mělo Kubišové neortodoxní, výrazně osobité ženství násobené syrovým, nespoutatelný vichr připomínajícím hlasem. Pominout nelze ani výrazný Němcův scénáristický a režisérský vklad. Zdá se, že první i druhý Kubišové medailon mají i dnes šanci upoutat také mladší generaci; problémem je minimální publicita. V každém případě již zde tehdy 25letá zpěvačka podává až překvapile zralý a vábivý výkon. (02.07.2008)

Černobílý, a přesto lepší než pozdější Proudy. Písně paní Kubišové jsem poznal až v devadesátých letech, kdy si otec slavnostně koupil LPíčko a sem tam si ho přehrál. Protože mám přirozenou, generačně podmíněnou nedůvěru ke všemu, co se líbí mým rodičům, nějaký čas jsem tuto zpěvačku strkal do stejného pytle se "stálicemi" českého hudebního nebe spolu s Gottem a Vondráčkovou, ale už tehdy ke mně některé z jejích písní promlouvaly. Dnes, kdy už je to přece jen nějaká doba, co jsem překonal dvacítku a tak nějak reviduji své dětské a mladické názory, musím říct, že Marta Kubišová je o několik řádů lepší než tihle zmiňovaní. Teď už k samotnému televiznímu filmu/recitálu/sérii videoklipů. Více než kvůli Kubišové nebo Němcovi jsem jej chtěl vidět kvůli Ester Krumbachové, přestože dle mého názoru její kostýmy lépe působí v barvě a nebyl jsem zklamán. Přestože jsem znal pouze první a poslední skladbu, textově a většinou i hudebně mě zaujaly prakticky všechny, zvláště však u druhé písně předkamerová realita dost zaostávala za zvukovou stopou. Výsledný dojem z celého bloku je i přesto velmi dobrý. (03.06.2009)

Výtvarnici Ester Krumbachové se pod taktovkou režiséra Jana Němce podařilo vytvořit vizuálně slušivé a nápadité pozadí k recitálu, náhrdelníku, složeného z perel známějších i méně známých písní Marty Kubišové. Černobílý formát a zimní období, ve kterém se recitál natáčel, se k melancholickým písním zpěvačky skvěle hodí. (22.07.2014)

Cítim sa dosť trápne, že som si až po pol storočí pozrel recitál mojej druhej najobľúbenejšej speváčky. K tomu pocitu sa pridalo vedomie, že okrem Lampy som nepoznal žiadnu z interpretovaných pesničiek. Recitálom som trochu sklamaný. Napriek tomu, že ho režíroval Jan Němec si myslím, že pesničkám ich vizualizácia skôr ublížila, ako pomohla. V tom vidím zásadný rozdiel medzi mojim vnímaním tohto recitálu a o rok neskorším Proudy lásku odnesou. Nevadí. Som rád, že som si doplnil ďalší kamienok do mozaiky tvorby podlo zlikvidovanej speváčky. (31.08.2021)