O slavnosti a hostech

Historicky a kontextově natočil Jan Němec skutečně převratný a na svou dobu (v roce 1966 ještě nebyla zrušena cenzura a ,,Pražské jaro" se dalo v podílu svobody - a svobodné umělecké tvorby - hledat zatím jen v náznacích...) neuvěřitelně odvážný film! Jistě, to, co dnes činí tento film těžko přístupným současnému běžnému divákovi neznalému situace, je vysoká míra zakamuflování a zakódování poselství téhle (politické) alegorie. Uprostřed 60. let se skutečně ještě pravda nesměla říkat přímo a ve své plné šíři, mohlo se ale (stále silněji) mluvit mezi řádky, v náznacích, pod sdělením sdělovat skutečné a závažné informace... (vždyť v té době se teprve začali postupně rehabilitovat političtí vězni z 50. let, nikdo si ale ještě nemohl status quo doby politických procesů pojmenovat přímo.) Jak by se Němcovo, do jisté míry silně kafkovské podobenství (asi nejzřejmější paralela míří ke Kafkově Procesu) dalo dekódovat? Jako u každé alegorie to jde jistě mnoha klíči, ale co třeba takhle - skrze známý propagandistický film a komunistické heslo Zítra se bude tančit všude chápejme život v ideální komunistické společnosti jako jednu velkou OSLAVU, na kterou jsou pozváni jako hosté VŠICHNI občané dané společnosti. Kdo by se pak náhodou (ať už z jakéhokoliv důvodu) nechtěl účastnit, má smůlu...bude DONUCEN slavit... Jak nám ukázal historický vývoj průběhu 20. století ve střední a východní Evropě, Němcův příměr není nadsázkou, ale smutnou realitou...včetně honů a štvanic na odcházející hosty... :-( PS: Některé herecké výkony jsou však těžce stravitelné - neherci odříkávající dialogy, které jim vůbec nejdou do pusy, snižují můj celkový dojem z filmu... (20.11.2006)

Pět hvězd za znovuzkoukatelnost. Běžně se stane, že se člověk podívá na film a jde se dál. Možná něco zbyde, možná taky ne. Možná se podíváme příště, možná taky ne. Možná jsme se poučili a možná... O slavnosti a hostech člověk zhlédne poprvé, a skoro nic - herci dobří, ale o čem je tu řeč, o čem je tu obraz, o čem to zatrsakr je (mluvím za sebe)? Podruhé, ejhle, že bych se chytal, alespoň stébla od tonoucího? Potřetí, inu zase o něco pevnější v tom tápání, a pak se jede dál a dál a dál... O hereckých výkonech ani ostatním netřeba mluvit. (02.06.2009)

Kafkovsky absurdní alegorie vznikla podle povídky Ester Krumbachové, která se na filmu podílela jako spoluautor scénáře a samozřejmě jako výtvarník kostýmů. Skupinka přátel na pikniku je kolem procházejícím davem hostů nedaleké slavnosti nesmlouvavě vtlačena na oslavu. I po omluvě hostitele však nevyslovený nátlak stále visí nad slavnostní tabulí a po urážlivém odchodu jednoho z hostů jsou ostatní vyzváni k honitbě. Nepřehlédnutelné je (ne)herectví hudebního skladatele Jana Klusáka v jeho osobité stylizaci nejapně vlezlého šprýmaře. (01.11.2005)

„Celý tenhle podnik na mě působí trochu nezvykle….“ Nezvyklé to jistě je a absurdní k tomu, ale jako milovník absurdního divadla musím říct, že jsem se mnohými hláškami a situacemi buď bavil, nebo jsem v nich viděl určité (možná nejen) dobové jinotaje. Jakési motto celého filmu vidím osobně v hlášce "jak je možné, že se něco takového mohlo stát". Aktéři filmu řeší, jak mohl někdo utéct za slavnosti nebo jak mohl přehnat žert při "hře" na "fízlovské" komando. Tahle otázka je ale asi aktuální za každé doby. (17.04.2022)

Poprvé jsem viděl po uvolnění z trezoru do kin a byl jsem zasažen nenápadnou mrazivostí příběhu. S odstupem času musím konstatovat, že síla z Němcova filmu nevyprchala. Je to jen hra, nebo jde o život? Samy postavy dost často tápou, a tak přikyvují každému, kdo pro ně znamená představitele moci. Místy absurdní dialogy začínají dávat smysl až postupně. Snímek je plný symbolů a metafor, z nichž nejvíce se mi asi líbila scéna se svícny a následným zhášením svíček (pořídila jsem si zhášedlo). Symbolika světla a plamene svíčky vůbec je víceznačná. Jestliže herci hrají, pak neherci spíše odhrávají či přehrávají. Kupodivu to nevadí, ještě více je podržen podivný svět, ve kterém se všichni nacházejí. I když obrazová stránka filmu je spíše krotká, nelze si nevšimnout ruky Ester Krumbachové, která se určitě nepodílela jen na kostýmech a scénáři, ale i na výpravě( hodování při pikniku, samotná hostina se starobylými svícny a různými židlemi ad.) V závěru sledujeme černé plátno a k tomu zní zvuk, jenž nenechá nikoho na pochybách o konci, ke kterému během filmu vše děsivě směřuje. (28.09.2012)