O slavnosti a hostech

intelektuální elita filosofů a neherců v nudném poetickém blábolu (promiňte mi ten výraz, ale nejlépe vystihuje můj dojem) uspává každou minutou a každý bezduchý dialog ubíjí, leze na nervy a sráží procenta z mého hodnocení, které se především díky respektu k režisérovi a krátké stopáži (která byla i tak asi tak o hodinu delší, než jsem potřeboval) ustálilo na uzívaných a uklimbaných 20% [Festival Nad Řekou, 2009] (10.08.2009)

Přestože ve filmu hraje velké množství postav, tak se celý odehrává na jednom místě. Jde o film krátký, takže kdyby byl delší, tak bychom se o jednotlivých postavách dověděli více. Doba ukázala, že tyhle filmy jsou jen úsměvným viděním lidské společnosti. Ale svého času to mohlo někoho popudit. Ve filmu je několik hezkých replik, ale to je tak vše. Inu každá doba má experimenty, a tenhle film patří k době, kdy se experimentovalo třikrát víc než je běžné. (20.09.2010)

Ansámblové podobenství O slavnosti a hostech od režiséra Jana Němce má relativně nevinou premisu: sedmice obyčejných lidí je na pikniku v lese, a posléze jsou pozvání na honosnou hostinu tajemného boháče, jež se záhy zvrhne v temnou procedurální hru... Jedinečnost tohoto snímku však netkví pouze v jeho těžké uchopitelnosti, ale i ve zcela otevřené interpretaci autorského vyznění, které si divák může vyložit k obrazu svému. Kvůli záměrně chybějící návaznosti dialogů tak divák na pomezí pouhých 68 minut neustále tápe a dumá, o čem "příběh" tohoto prapodivného filmu vlastně je. Pochopitelně, někdo na něj bude pohlížet jako na minimalistickou mozaiku o slavnosti a hostech. Avšak ti, kteří se pokusí číst mezi řádky, si skrytý význam snímku vyloží tak, jak byl původně zamýšlen – tedy jako sociálně-kritickou alegorii na tehdejší režim až kafkovského střihu, která prostřednictvím groteskního situačního humoru, žoviální symboliky a metafor paroduje mechanismy totalitarismu a autoritářství. Abstraktní postavy jsou zde totiž záměrně napsány tak, aby byly nositelem podstaty, ale i kritiky soudobé komunistické ideologie. Snímek tak nápaditě využívá alegorické stylizace do té míry, aby se vyhnul tehdejší ideologické cenzuře a zároveň se jí tak vysmál přímo do tváře. Sice se mu to stalo osudným, jelikož rozhořčil samotného prezidenta Novotného a byl tak poslán do trezoru, což ale nemění nic na tom, že i v současnosti jde o geniální podobenství a jeden z etalonů kinematografie české nové vlny. (13.09.2021)

Geniální filmový zákusek Jana Němce. Absurdní jsou nejen veškeré slavnosti a oslavy, jichž se účastníme nebo neúčastníme (Evald Schorm byl úchvatný). Nesmyslná byla i pravidla hry, jež museli občané v naší nesvobodné zemi dodržovat dlouhých čtyřicet let. "Překročil čáru! On překročil čáru!" (10.07.2009)

"Němcova tvorba je osobitou syntézou třech sugescí - surrealismu, Kafky a Dostojevského" (oficiální text distributora) - prdlajs. Kafka dejme tomu, surrealismu ždibíček a co má s Němcovými filmy společného Dostojevskij, netuším. Zato je v nich přítomno mnoho nesmyslných dialogů či monologů, prkenného herectví a okázalé vyumělkovanosti. Tento film není výjimkou. Nelíbí. (05.07.2009)