Vzpoura ve věznici Carandiru

Kdybych si měl malovat svět podle tohohle filmu, vypadal by asi takhle: Vězení - zvlášť v Brazílii - jsou naplněna výhradně slušnými a poctivými lidmi, kteří se tam dostali omylem nebo opravdu mimořádnou shodou okolností. A když už něco udělali, třeba vraždu, tak zabili lumpy! No a teď musí sedět v hnusném a zastaralém vězení, kde špatně vaří a dozorci nezdraví. Může se člověk divit, že se slušným a kultivovaným způsobem ozvou o svá práva? Brazilská vláda, místo, aby jim vyhověla, tak si tam dovolí poslat zásahovku... no hnus, velebnosti, hnus. Existují i odlišné brazilské pohledy na to, jak vypadá spravedlnost. Třeba tenhle. (30.10.2011)

Filmy jako Město bohů, Hotel Rwanda či právě Vzpoura ve věznici Carandiru jsou tady hlavně od toho, aby nám všem ukázaly, co je ještě v dnešní době možné. Na konci si jen říkáte, proč?! Jak se něco takového může vůbec stát?! Tento film nám ukazuje jak to chodilo v nechvalně známé věznici Carandiro, která byla o více než 3500 vězňů přeplněna a k čemu to nakonec vedlo. "Proboha Lulo, kouříš crack! Takhle nemůžeš operovat!" "Promiňte doktore, když kouřím operuju líp." "Po cracku přece nemáš pevnou ruku!" To se pletete. Vidím, jak žíly krásně světélkují. Je to jako casino v Las Vegas!" Film je natočen podle knihy doktora Drauzia Varelly, což mu možná trochu ubírá na objektivitě. Je zde i snižována odpovědnost vězňů za jejich zločiny, tím v jaké žijí společnosti a jaké tam panují drsné poměry. "To, co se tam skutečně stalo, vědí jen Bůh, policie a vězni. Já mluvil jen s vězni..." (22.10.2006)

Ani nevím, jak začít tento komentář, protože o Carandiru se velmi těžko píše. Těžko ji srovnávat s takovými filmy jako Vykoupení z věznice Shawshank nebo Zelená Míle. Divák je sice režisérem veden k fandění vězňům, ale na druhou stranu může vidět i jejich špatné vlastnosti odhalené v celé své "kráse". Snímek je tak plný jakési lidskosti, postavy jsou velmi věrohodné a i přes svou délku vám film nedá šanci se ani na chvíli nudit a vy jste naprosto vtaženi do děje. Ten je místy úsměvný, někdy tragický. A konec je jen logickým vyústěním děje - protože havarijní stav budov přeplněné věznice jen podpoří již tak velkou nespokojenost vězňů. Ve srovnání s Carandiru jsou vlastně naše české věznice luxusní hotely. (17.09.2004)

Předem upozorňuji, nenechte se zmást českým názvem. Ona totiž dlouho vyčkávaná vzpoura přijde až na samotném konci. Pro někoho tak může být těch dvě a půl hodiny až příliš silné sousto. Celý film totiž zachycuje "pouze" každodenní život v jedné z největších věznicí světa. Vybraní nedobrovolní obyvatelé nám tu a tam odvypráví svůj příběh, jejichž účel spočívá v tom, aby ukázali, že i vězni jsou lidské bytosti s city jako všichni ostatní. Divák si má tak možnost vybrat si z mnoha charakterů, kterým v předzvěsti ohromné vzpoury hodlá držet palce. Melancholický ráz (dá-li se tomu tak říci) se nástupem ozbrojených sil okamžitě utne a nastává jen těžce uvěřitelné peklo. Tím méně, že se natáčelo dle skutečné události. V tomto případě má tento fakt velice silný význam a umocňuje celé vyvražďování. Hrůza. 80% (18.05.2013)

Oproti klasicky narativně vystavěnému příběhu sledujeme sled potrétů jednotlivých vězňů, které se všemožně vzájemně prolínají a které spojuje pobyt v ultratvrdé věznici v ultratvrdém Sao Paulu. Postava doktora ma klasickou funkci posluchače, skrze jehož uši filmový divák vidí. Jednotliví vězňové vcelku odpovídají základním psychologickým typům vězeňských filmů, jejich příběhy jsou sice dramatické, ale také poměrně "standardní". I když některé výjimky se samožřejmě najdou - viz tragikomický příběh Majestadeho a jeho dvou žen... Crack, HIV, nevěsty, vyřizování účtů, podomácku vyrobené nože (bežný inventář vězeňských filmů) a specifická jihoamerická realita, kterou lze alespoň trochu pochopit jen osobní inspekcí těchto podivuhodných zemí. I když - závěr filmu leccos vyjasní i těm, co dávají přednost bezpečné sedací soupravě... (28.04.2007)