Vzpoura ve věznici Carandiru

Vzpoura ve věznici Carandiru mi připomněla občanskou válku ve Rwandě (Hotel Rwanda)... děsivá událost, o které se raději mlčí, zapomíná se. Spoustu nevinných bylo zavražděno, aniž by se mohli jakkoli bránit. Na konci filmu zůstanete zaraženi a říkáte si: Tohle se doopravdy ve světě děje/stalo? Ale zpět k Babencovu filmu... Líbil se mi nadhled, který si tvůrcové filmu dokázali zachovat, žádné citové zabarvení, což je někdy těžké. Drobné ukázky ze života vězňů tvořící velký příběh byly zajímavé, ale v některých úsecích poněkud nuceně slepené dohromady. Některé části této mozaiky se podobají pochybné frašce - například svatba transexuála s doktorovým pomocníkem. Děj tak ztrácel na kráse. Možnost nahlédnout do Jižní Ameriky díky kinematografie se Evropanům moc často nenaskytne, proto hodnotím tak vysoko. (07.05.2006)

Carandiru, kampak s tebou, kamaráde? Jistojistě zajímavé nahlédnutí do Brazilského vězeňského systému. Bylo opravdu velmi poučné sledovat, kterak to funguje v Brazílii. Z tohoto pohledu se cítím nesmírně poučen. Neměl jsem tušení, že by měl obdobný systém někde šanci zafungovat. Jiný kraj, jiný mrav. Vadilo mi to ovšem herecky. Snad s výjimkou Pabla Ecobara, kterého jsem ihned poznal, i když zde byl o 40 kg lehčí, je to bohužel jeden nesympatický ksicht vedle druhého. Po nějaké té profesionální stránce je to bohužel rovněž bída. Příběh je vystavěn jako koláž minipříběhů některých vězňů. Vše bez jakýchkoli příkras. Můj divácký problém byl zřejmě v tom, že jsem si k žádnému trestanci nenašel svoji cestu. Většina mě dokonce intenzivně odpuzovala. Závěrečný masakr, na který jsem celou stopáž čekal, díky dalšímu z luxusních českých překladů, který práskl co se prásknout dalo, mě tudíž zanechal zcela chladným. Nicméně, oceňuji inspiraci skutečnými událostmi a značné rozšíření svých znalostí a obzorů. Viděno v rámci Filmové výzvy. Film mi vybrala uživatelka eLeR. (23.04.2016)

Předem upozorňuji, nenechte se zmást českým názvem. Ona totiž dlouho vyčkávaná vzpoura přijde až na samotném konci. Pro někoho tak může být těch dvě a půl hodiny až příliš silné sousto. Celý film totiž zachycuje "pouze" každodenní život v jedné z největších věznicí světa. Vybraní nedobrovolní obyvatelé nám tu a tam odvypráví svůj příběh, jejichž účel spočívá v tom, aby ukázali, že i vězni jsou lidské bytosti s city jako všichni ostatní. Divák si má tak možnost vybrat si z mnoha charakterů, kterým v předzvěsti ohromné vzpoury hodlá držet palce. Melancholický ráz (dá-li se tomu tak říci) se nástupem ozbrojených sil okamžitě utne a nastává jen těžce uvěřitelné peklo. Tím méně, že se natáčelo dle skutečné události. V tomto případě má tento fakt velice silný význam a umocňuje celé vyvražďování. Hrůza. 80% (18.05.2013)

Film dokumentující vzpouru v Brazilském vězení Carandiru. Celý film je spíše pospojování epizodek představující jednotlivé trestance a spojující linka soucitného doktora nefunguje. Díky jednostrannému pohledu jsou zločinci vykresleni jen jako oběti jejich okolí a policejní masakr ve filmu vypadá tak, že zabili bezdůvodně aspoň 90% vězňů (fakt: zabito 111 z cca 7500). Opravdu zklamání. Film je možno brát spíše jako agitku za kondomy, transexuály a chudáčky trestance ve věznicích. (24.09.2007)

Mám moc rád filmy a knihy s vězeňskou tematikou, Carandiru mě celou dobu moc „bavilo“, takže dávám 5. Kondomovou osvětu a boj proti AIDS nebo zobrazení těžkých životních podmínek ve věznici je tu třeba brát jako nutné zlo, jako nezbytné poselství, kterým se film sám před sebou snaží ospravedlnit. V tomto ohledu je lepší třeba starší Babencovo syrové Pixote. Film je jeden velký kýč, ale kýč blyštivý, kýč který je gombrowiczovskou oslavou krásy mladého, nízkého a nehotového a jejich nadřazením starému, dokonalému a tedy mrtvému! Sám Gombrowicz nikdy nezašel až k nízkosti trestanců, tuto hranici překročil až Jean Genet. Oproti Charriérovu Motýlkovi tu chybí posedlost útěkem, motivovaná nespravedlivým odsouzením. Oproti Solženicynovu Jednomu dni Ivana Děnisoviče tu chybí politický rozměr a redukce zobrazeného na nelidské podmínky ve vězení. K Dostojevského Zápiskům z Mrtvého domu má film blízko v zobrazení jednotlivých lidských osudů. Nejblíže má ale k Genetově glorifikaci zločinu a zbožnění drsných, špinavých a páchnoucích (tady častěji nemocných nebo drogově závislých) zločinců-hrdinů. Genet se podobně jako Carandiru opájí drsnou mužskou láskou, elegancí zpocených mužných a svalnatých těl. V rovině estetizace zla a hledání krásy v ošklivosti tkví hlavní síla filmu a právě v této rovině je jeho poselství nadčasové. (26.06.2007)