Vzpoura ve věznici Carandiru

Zoufale nudná přehlídka teploušských výtečníků, kteří jsou všichni nevinní jako v Shawshanku. Pokud pominu závěrečnou vzpouru tak se ve filmu neděje prakticky nic. Patrně ta nejnudnější část je složena z výpovědí, z nichž má zřejmě divák pochopit, že vlastně nesleduje pouhopouhé kriminálníky, ale veskrze poctivé a slušné občany, kteří byli jen ve špatnou dobu na špatném místě. Jihoamerická telenovela plná teplometňáků, kurev, špíny, feťáků a AIDS. Díky Hectore, ale toto dílko si strč do řiti, vězni v Carandiru ti ukážou jak, poněvadž jsou v tom znalí. (02.01.2016)

Paleta pribehu veznu zijicich v preplnene veznici,kolobeh drog a sexu ,hromady nakazenych homosexualu ,nebot AIDS je to nejlepsi co muze vezne potkat!Vezni cti svuj rad a porusovani pravidel je prisne trestano!Do teto veznice prichazi doktor s osvetou,ktery ovsem diky svemu neustalemu usmevu vypada,jakoby sam na necem jel.....!:) Samotna vzpoura probehne ke konci velmi rychle,ale o tu tak v cele filmu ani moc nejde. (04.02.2009)

Problém některých filmů z vězeňského prostředí je ten, že mají tendenci alespoň skrytě glorifikovat odsouzené a Carandiru v tomto případě není výjimkou. Prostřednictvím jednotlivých životních osudů vězňů nám je podstrkován dojem, že jejich kriminální delikty jsou ve větším případě pochopitelné. Ať už se jedná o zločin z afektu, kdy muž zabije svoji nevěrnou manželku či v případě, kdy si vyslechneme zpověď ještě mladíka, který zabil další dva násilníky proto, že ublížili jeho sestře. H. Babenco tak činí z vězňů morálně kladné jedince, jež ke zločinu dohnalo vlastně jen drsné prostředí. Humánně ospravedlňovat zločin v jakékoliv podobě je pro mě však neakceptovatelné. Odpoutáme-li se ale od této vrstvy citového nátlaku, i tak nám zůstane poctivě odvedená filmařina sázící na dynamický střih, exotičnost prostředí a závěrečný masakr. (02.10.2004)

Mám moc rád filmy a knihy s vězeňskou tematikou, Carandiru mě celou dobu moc „bavilo“, takže dávám 5. Kondomovou osvětu a boj proti AIDS nebo zobrazení těžkých životních podmínek ve věznici je tu třeba brát jako nutné zlo, jako nezbytné poselství, kterým se film sám před sebou snaží ospravedlnit. V tomto ohledu je lepší třeba starší Babencovo syrové Pixote. Film je jeden velký kýč, ale kýč blyštivý, kýč který je gombrowiczovskou oslavou krásy mladého, nízkého a nehotového a jejich nadřazením starému, dokonalému a tedy mrtvému! Sám Gombrowicz nikdy nezašel až k nízkosti trestanců, tuto hranici překročil až Jean Genet. Oproti Charriérovu Motýlkovi tu chybí posedlost útěkem, motivovaná nespravedlivým odsouzením. Oproti Solženicynovu Jednomu dni Ivana Děnisoviče tu chybí politický rozměr a redukce zobrazeného na nelidské podmínky ve vězení. K Dostojevského Zápiskům z Mrtvého domu má film blízko v zobrazení jednotlivých lidských osudů. Nejblíže má ale k Genetově glorifikaci zločinu a zbožnění drsných, špinavých a páchnoucích (tady častěji nemocných nebo drogově závislých) zločinců-hrdinů. Genet se podobně jako Carandiru opájí drsnou mužskou láskou, elegancí zpocených mužných a svalnatých těl. V rovině estetizace zla a hledání krásy v ošklivosti tkví hlavní síla filmu a právě v této rovině je jeho poselství nadčasové. (26.06.2007)

Oproti klasicky narativně vystavěnému příběhu sledujeme sled potrétů jednotlivých vězňů, které se všemožně vzájemně prolínají a které spojuje pobyt v ultratvrdé věznici v ultratvrdém Sao Paulu. Postava doktora ma klasickou funkci posluchače, skrze jehož uši filmový divák vidí. Jednotliví vězňové vcelku odpovídají základním psychologickým typům vězeňských filmů, jejich příběhy jsou sice dramatické, ale také poměrně "standardní". I když některé výjimky se samožřejmě najdou - viz tragikomický příběh Majestadeho a jeho dvou žen... Crack, HIV, nevěsty, vyřizování účtů, podomácku vyrobené nože (bežný inventář vězeňských filmů) a specifická jihoamerická realita, kterou lze alespoň trochu pochopit jen osobní inspekcí těchto podivuhodných zemí. I když - závěr filmu leccos vyjasní i těm, co dávají přednost bezpečné sedací soupravě... (28.04.2007)