Fanny a Alexandr

Dětskýma očima jeden z nejkrutějších filmů. Jestli mi tady distributor tvrdí něco o režisérově vrcholné pozitivní energii a humorizování lidských osudů, musím ho nařknout že snad u sledování filmu poslouchal vánoční koledy a nahříval griotku. Jediným tématem je smrt, na kterou různé charaktery nahlížejí odlišně. Její frustrativnost je pohledem dětí vystupňována do všudypřítomného strachu z neznáma. A k tomuto hledisku mě myslím opravňuje sám titul filmu. Zrodila-li se tahle "freska" opravdu z Bergmanových autobiografických vzpomínek na dětství, vidím pak spojení fantazie a depresivnosti jako přirozený pocit. Vysoké hodnocení si autor zasluhuje právem, nikoliv však za nelidský syžet, ale za umění jej nemilosrdně lidsky vyjevit. (10.10.2012)

Posledný Bergmanov veľký film je silnou rodinnou ságou s množstvom postáv a drobných zápletiek. Tu je práve kameň úrazu tohto filmu, lebo príliš dbá na rodinnú atmosféru v uvodnej hodine a v závere, a zbytočne rozptyluje diváka prílišnou popisnosťou. Samotná dejová linka venovaná Alexandrovi a jeho sestre je naopak posobivá a veľmi silná. (06.01.2017)

Bergman je jeden z tých veľkých európskych režisérov, ktorých tvorba mi nikdy veľa nepovedala. Tu urobím výnimku potvrdzujúcu pravidlo. Tématicky jednoduchý, ale obšírne podaný ( aj keď som sa dostal iba k trojhodinovej minutáži ) a zrejme aj občas obskúrnejší, čo by som v tomto žánri nečakal. Takže Ingmar ma tentokrát mierne ,,dostal´´. (27.11.2023)

Vrcholné dielo Bergmanovej tvorby bolo pre mňa prvým stretnutím s týmto velikánom svetového filmu. Obsadenie destských hrdinov do hlavných úloh je pre Bergmana atypické, avšak skvelo fungujúce. Napriek pomalšiemu spôsobu rozprávania si film stále drží svoje tempo, až na poslednú polhodinu v ktorej sa už prakticky nič nedeje a to je jediným no nie nijak veľkým kameňom úrazu tohoto filmu. Zasadenie príbehu do obdobia Vianoc je výborne, ukazuje národnú povahu a tradície, o to viac v kontraste so smrťou otca rodiny. Film je rozhodne tým najlepším, aký Bergman nakrútil a je potupou, že zaň nezískal Oscara za réžiu. (02.11.2007)

Co se stane, když se nejpřístupnější dílo tvůrce stává paradoxně nejméně přístupné? Minimálně pro diváka znalého pečlivě korpus tvůrcových děl? Diváka odrostlého na Kafkovi, Sartrovi (film je plný uvězněních a zlomených lidí, žijících za Zdí, kteří nemohou dýchat) a Camusovi (který hledal odpověď na otázku, jak se má chovat člověk nevěřící v Boha a rozum – Fanny a Alexandrem reaguje Bergman na to, co otřáslo jeho vírou... pomyslný kruh se uzavírá, neboť Camus hodlá podstoupit boj a na rozdíl od Kafky nerezignuje... což je v úzkém kontextu se zde netradičně umírněným a blahosklonným švédským velikánem). Jako by i na Bergmana dolehlo vystřízlivění a ztotožnil se s těmi, kteří po čtyřicítce zásadně odmítají veškeré chmury a vyhledávají výhradně veselí a rozptýlení. Rodinnou pospolitost Ekdahlova klanu dokonce vynáší nad fantasii a vnější svět umělců. Stejně jako Tarkovskij i Bergman došel v hledání velkých souvislostí obloukem k sobě samému a na symboliku Sedmé pečeti si blíže stáří (odpočítávané vodou v řece) nepotrpěl. První polovina filmu se nese v Felliniovském duchu vzpomínání – autobiograficky do sebe zahleděná biedermeierovská freska plná monologizování –, zatímco ve druhé, a zřetelně lepší, konečně Bergman uspokojí hledače zdecimovaných lidí, zbavených veškerých iluzí, stejně jako se nepokrytě rozpomněl na svou hororovou tvorbu. Sledovali jste-li kratší verzi, nemyslete si, že jste viděli vše – v DC se sice rozvijí převážně stávající a nových scén je poskrovnu, ovšem rozhodně stojí za to. Oko empatika nejspíše spočine na enklávě vzorových charakterů, v nichž Bergman tak mistrně vynikal a v nichž si najdou svoje i ti, kdož si u filmu raději dělají poznámky. Dialogy začínají z dálky, k tváří dosedá kamera později; zdánlivý nezájem o postavy vede k zájmu; oblíbené téma dlouhodobých vztahů zkoumá Bergman zarputile a ze všech stran (flirtování a krátkodobé avantýry, nebo látku viktoriánského pokrytectví režisér trvale přehlížel – zde snad jen jako náznak, byť významný, o hraní rolí – babička je přímá, Alexandr ne). Hledisko vypravěče kotví mezi klasickým přístupem a autobiografickým, přičemž přesně ve středu dlí vnější / vnitřní postava Alexandra, a je tedy problém odlišit, kdo právě „hovoří“. Fanny a Alexandr vyniká přes svou délku v udržení zájmu diváka, což je třeba přičíst vyzrálému vypravěči Bergmanovi, který střídá - znenadání a bez přípravy - vypjaté scény s váhavými a vydechnout tak nechá až po titulcích. I když... teprve po nich se dostává ke slovu utřiďování a přemýšlení - jak film postupně odeznívá a nutí člověka k sumarizaci toho, čeho všeho byl vlastně svědkem. (09.02.2008)