Přítelkyně z domu smutku

Tak do domu smutku bych se dostat nechtěl. Ivana (Ú)Chýlková je fakt v této roli dobrá. Vlastně se mi líbilo herectví i dalších jejich spoluvězenkyň (hlavně paní Bohdalová a Růžičková). Vtipnej byl pan "princ" Dlouhý a "španěl" Trávníček. Z dozorkyň paní Černá a Žilková. Chvílemi mi atmosféra vězení připomínala doby, kdy jsem jezdil na tábory a taky bydlení na kolejích :-D (26.11.2011)

Je zajímavé, že na záběry do kriminálů padesátých let jsme si museli počkat až se Sedláčkovým 20. stoletím a na film o komunisty zavražděné Milady Horákové asi budeme čekat ještě dlouho, tak ukázka onoho "nezměrného" utrpení, které nám tady soudružka Kantůrková prezentuje, stačily pouhé dva roky po tzv. sametové revoluci, ve skutečnosti jedné z těch zdařilých akcí STB. Inu, bylo potřeba udělat z lidí jejího typu hrdiny a ukázat, že největší zločiny a nejhorší zvěrstva se nepáchaly v padesátých letech, kdy mladá soudružka stejně jako většina ostatních disidentů - osvoboditelů patří k i díky rodinným vazbám ke komunistickému establishmentu, ale děly se až v sedmdesátých letech, kdy vrcholem útlaku bylo pár měsíců ve (v porovnání s 50. léty) fešáckém kriminálu...tvrdit, že lidem jako je Kantůrková vděčíme za svobodu je stejné jako oslava Rudé armády. A stejně je zajímavé, jak pro tyhle Kantůrkové, Dienstbiery nebo Kohouty začínají jejich životopisy až rokem 1968 (ačkoliv tyhle události byly jenom střetnutím mezi starými kádry a po moci dychtivými mladšími kádry a jelikož ty staré kádry byly stále ještě do morku kostí stalinistické, začali si ti k moci se deroucí včerejší fanatičtí mládežníci ohánět lidskými tvářemi a demokratizací. Když si přečteme Dva tisíce slov, není to nic jiného, než požadavek na výměnu kádrů z důvodu budování "lepšího" socialismu. Takže, milá paní Kantůrková, já nad tímhle tím vaším furt dokola omílaným opusem řeknu jediné, dostala jste jenom zlomek toho, co jste si zasloužila a věčná památka obětem (skutečným) režimu, který jste v mládí tak příkladně budovala. (01.03.2017)

Ztrhující čtyřdílný televizní film byl krátkým nahlédnutím do prostředí ženské věznice v dobách bývalého režimu, kde člověk ztrácel svou důstojnost, čest, rodinu, přátele. Nádherná hudba Jiřího Svobody jen podtrhuje toho významné, porevoluční dílo a spolu se Zdivočelou zemí a s Nanebevstoupení Lojzka Lapáčka je to nelepší, co bylo po roce 1989 natočeno. (04.11.2018)

S Ivanou Chýlkovou jsme se ocitli ve velmi ponurém a neosobním prostředí ruzyňské věznice, kam se její postava dostala za své smýšlení. Člověk měl být tak to zbaven své důstojnosti. Psychický nátlak a nelidské prostředí měly vykonat své. Systém to měl vymyšlené velice dobře. Doba, ve které se seriál odehrává by měla být neustále připomínána. Někteří totiž rádi zapomínají a zapomínat by se nemělo, zvlášť, když se jedná o naši pohnutou minulost. Eva Kantůrková byla vězněna jeden rok ve vyšetřovací vazbě ruzyňské věznice. Její kniha posloužila jako inspirace pro tento seriál. (08.10.2008)

Nebylo bez zajímavosti pustit si český film jako pandán k současné americké bonbónové seriálové reflexi ženské věznice, tedy k Orange is the New Black. Už po prvních minutách se dalo říct, že ta česká to americké natírá na celé čáře. Chýlková je ve své roli na mnoha zjevných, ale i sotva postižitelných fyzických i psychických rovinách rafinovaně týrané, kolísající, trpící, pochybující, podlamující se, a přesto v sobě nezničitelně pevně intelektuálně i morálně ukotvené osobnosti nenápadně a jemně skvělá (zaujal mě v této souvislosti komentář uživatele Oskar). *** Až fyzicky přesvědčivě funguje i postupné doléhání praktik týrání, rozvinutých socialistickým vyšetřovacím a vězeňským aparátem, na hlavní hrdinku. V tomhle ohledu to graduje do třetího dílu, kdy divák chtě nechtě už sám cítí, jak se vkrádají otázky po ceně života, po smyslu jakéhokoli odporu vůči systému, když se z toho stává chtě nechtě sebedestrukce, a zároveň i přesvědčivé vědomí, že není kam uhnout - mimo sebe  a svoje hodnoty, protože to by byla sebedestrukce ještě zrůdnější. *** Problém vidím jen v tom, že čtvrtý díl už to nevystupňovává, a tedy kvůli němu celek spíše degraduje, rozmělňuje se a rozlévá do amorfnosti a zbytečně mu to ubírá na síle. *~ (24.01.2022)