Přítelkyně z domu smutku

Několik let po revoluci se Hynek Bočan rozhodl natočit čtyřdílný seriál dle knihy Evy Kantůrkové, Přítelkyně z domu smutku. Do ústřední role byla obsazena nepřekonatelná Ivana Chýlková, která vám dovolí 'nahlédnout' do tíživého prostřední ženské věznice v době, kdy lidé nemohli otevřeně sdělovat své názory. Na cele se vedle hlavní hrdinky střídají další a další vězenkyně a vy můžete sledovat proměnu od sebevědomé spisovatelky k ženě, kterou se s každým nádechem zmocňuje deprese a paranoia.. (15.07.2007)

Herecké výkony jsou výborné, slušná hudba, ale přeci jen zůstanu za většinovým názorem. V první řadě mě totiž nenadchla kamera, ač chápu, že natáčet v tam malém prostoru je složité. Dále pak zobrazení, které působilo hodně archaicky. Můžeme ocenit mnoho osobních příběhů a osudů skutečných lidí, přesto si myslím, že by se seriál dal vcelku smrsknout do jednoho většího filmu. Pokud se vězenkyně netahaly o cigarety, tak spolu bojovaly o prostor a chvilku klidu. Tedy nic, co bychom nečekali, že se ve vězení neděje. I přes výrazné herecké výkony herečky mnohdy neměli co hrát. Ivanu Chýlkovou jsem hodnotil už v Perfect Days, kdy jsem tvrdil, že role vyzrálých žen jí sednou nejvíce. A tady je další důkaz, že tomu tak bylo již před mnoha lety. A nakonec jak moc je děj roztahaný do čtyř epizod, tak moc je zase useknutý v závěru. (22.06.2020)

Naše herecká extratřída v plné polní. To,co tady předvádí dámy Bohdalová, Chýlková, Růžičková, Boušková, Blanarovičová, je v české seriálové tvorbě unikátní. Výhodu měly v silném scénáři Evy Kantůrkové, který vychází z autorčina vlastního pobytu ve vězení. Takové postavy a příběhy by žádný scénárista nenapsal, tohle dokáže jenom život. Osobně se mi nejvíce líbila postava Jany Bouškové (když třeba vypráví Martě jak zapíchla svému milému nůž do břicha a přitom říká: "Paní Marto, vy nevíte, co je to láska!"). (04.08.2011)

Každé každičké z holek a žen, které tady hráyi, vyjadřuji upřímný obdiv. Herectví Jiřiny Bohdalové je neskutečné a excelentní... to člověk hltá každé gesto i každý pohyb těla i ve tváři. Kdo viděl ví o čem mluvím. Každá přítelkyně z domu smutku je totální originál a jiný herecký počin. Každá se ho zhostila s takovou věrohodností, že z toho mrazí....:-) (21.01.2020)

Román Evy Kantůrkové má stejnou strukturu jako Hellerova Hlava 22. Je to série portrétů vězenkyň, které se v autorčině cele vystřídaly, a její vlastní příběh zůstává v pozadí. Nelze bohužel říct, že neskromně. Paní Kantůrková se místy líčí až nelidsky kladně. Takže rizikem dramatizace se mohlo stát totéž, co později ve Zdivočelé zemi, kde se tvůrci nespokojili s prostým vyprávěním strhujícího příběhu Jiřího Stránského, ale "pro sichr" udělali z hlavního hrdiny plakát věčně mudrujícího, neomylného pana Spravedlivého. O to víc si cením Přítelkyň. Podobné banalizaci se vyhnuly už ve scénáři, ale hlavně zásluhou inteligentní Ivany Chýlkové. Troufám si spekulovat, že 9 z 10 hereček by Martu interpretovalo jen povrchně jako trpělivý hromosvod cizích emocí. Ta role k tomu svádí - častěji než aktérkou je posluchačkou a pozorovatelkou výlevů ostatních, herecky nepoměrně vděčnějších postav. Ale všimněte si, jak jemně, někdy sotva postřehnutelně, svou roli "polidštila". Jako politická vězenkyně mezi zlodějkami a mordýřkami jim někdy "nahazuje repliky" mírně arogantně, elitářsky. S odstupem člověka, který nepřestává věřit, že Spravedlnost není slepá a že ji do tohoto očistce uvrhla jen přechodně. Každým nonverbálním projevem, ať už svrchním tónem řeči nebo uzavřeným posedem při čtení, si až štítivě vymezuje osobní prostor, i tehdy, když se slovy projevuje opačně - ze slušnosti. Vlastností velkých hereckých osobností je, že nám přiblíží postavu více podvědomou než přímočarou akcí. Přesně to Ivana Chýlková dokázala. Ironií osudu je, že paní Kantůrková se pak vyjádřila v tisku nespokojeně, že prý herečka nic nepochopila, že opravdu trpěly atd., jako by to snad Chýlková popírala. To je, myslím, velmi český přístup. My prostě chceme ty plakáty. Ale já s dovolením ne. 100% (12.01.2007)