Reklama

Reklama

Epizody(4)

Obsahy(1)

Čtyřdílný televizní film Přítelkyně z domu smutku vznikl podle stejnojmenné literární předlohy Evy Kantůrkové. Román, napsaný na počátku osmdesátých let, byl inspirovaný autorčinými zážitky po zatčení z politických důvodů z roční vyšetřovací vazby v ruzyňské věznici. Bylo to místo, kde měl být člověk pomocí promyšleného systému zbaven své důstojnosti, ale byla to také příležitost zažít příběhy přátelství a solidarity, které nakonec učinily vězeňský život snesitelnějším. Ve své knize, kterou sama nazvala románem - pravdou, dosáhla autorka mimořádné působivosti. A tu neztratila ani jeho čtyřdílná adaptace, na níž se podíleli vedle Evy Kantůrkové jako spoluscenárista i Václav Šašek, režisér Hynek Bočan a řada skvělých českých herců. Film získal v roce 1994 na MTF v Cannes Velkou stříbrnou cenu v kategorii seriálů a Velkou zlatou cenu za herecký výkon Ivany Chýlkové. (Česká televize)

(více)

Recenze (139)

Oskar 

všechny recenze uživatele

Román Evy Kantůrkové má stejnou strukturu jako Hellerova Hlava 22. Je to série portrétů vězenkyň, které se v autorčině cele vystřídaly, a její vlastní příběh zůstává v pozadí. Nelze bohužel říct, že neskromně. Paní Kantůrková se místy líčí až nelidsky kladně. Takže rizikem dramatizace se mohlo stát totéž, co později ve Zdivočelé zemi, kde se tvůrci nespokojili s prostým vyprávěním strhujícího příběhu Jiřího Stránského, ale "pro sichr" udělali z hlavního hrdiny plakát věčně mudrujícího, neomylného pana Spravedlivého. O to víc si cením Přítelkyň. Podobné banalizaci se vyhnuly už ve scénáři, ale hlavně zásluhou inteligentní Ivany Chýlkové. Troufám si spekulovat, že 9 z 10 hereček by Martu interpretovalo jen povrchně jako trpělivý hromosvod cizích emocí. Ta role k tomu svádí - častěji než aktérkou je posluchačkou a pozorovatelkou výlevů ostatních, herecky nepoměrně vděčnějších postav. Ale všimněte si, jak jemně, někdy sotva postřehnutelně, svou roli "polidštila". Jako politická vězenkyně mezi zlodějkami a mordýřkami jim někdy "nahazuje repliky" mírně arogantně, elitářsky. S odstupem člověka, který nepřestává věřit, že Spravedlnost není slepá a že ji do tohoto očistce uvrhla jen přechodně. Každým nonverbálním projevem, ať už svrchním tónem řeči nebo uzavřeným posedem při čtení, si až štítivě vymezuje osobní prostor, i tehdy, když se slovy projevuje opačně - ze slušnosti. Vlastností velkých hereckých osobností je, že nám přiblíží postavu více podvědomou než přímočarou akcí. Přesně to Ivana Chýlková dokázala. Ironií osudu je, že paní Kantůrková se pak vyjádřila v tisku nespokojeně, že prý herečka nic nepochopila, že opravdu trpěly atd., jako by to snad Chýlková popírala. To je, myslím, velmi český přístup. My prostě chceme ty plakáty. Ale já s dovolením ne. 100% ()

sandinista 

všechny recenze uživatele

Tak do domu smutku bych se dostat nechtěl. Ivana (Ú)Chýlková je fakt v této roli dobrá. Vlastně se mi líbilo herectví i dalších jejich spoluvězenkyň (hlavně paní Bohdalová a Růžičková). Vtipnej byl pan "princ" Dlouhý a "španěl" Trávníček. Z dozorkyň paní Černá a Žilková. Chvílemi mi atmosféra vězení připomínala doby, kdy jsem jezdil na tábory a taky bydlení na kolejích :-D ()

Reklama

MM_Ramone 

všechny recenze uživatele

Televízny režisér Hynek Bočan natočil v roku 1992 celkom podarený štvrodielny seriál z nehostinného prostredia ženskej väznice. Zahrala si v ňom celá plejáda známych českých herečiek, ktoré dokázali presvedčivo stvárniť rôzne charaktery a povahy odsúdených žien. V rámci televíznej tvorby je tento titul nadpriemernou záležitosťou. "Přítelkyně z domu smutku" majú potrebnú atmosféru, dobrý príbeh, pútavý scénar a kvalitné herecké obsadenie. *** ()

Kri-kri 

všechny recenze uživatele

Jak už tu kdosi napsal přede mnou, je docela sranda vidět herce, kteří se jen o pár let dřív hojně angažovali v normalizačních seriálech, jak zde pro změnu tak svědomitě ztvárňují role ukřivděných chartistů. Holt změnila se politická situace, tak i herci museli převléct kabáty a začít kopat za vítěznou stranu (tedy pokud nechtěli být ihned po listopadu až do své smrti zakázáni tak jako charakterní Švorcová). Rovněž je velmi vtipné srovnání zdejšího hodnocení tohoto seriálu s podle mnohých silně prokomunisticky agitačním Druhým dechem, přitom v obou se hlavní role zhostila táž herečka. Jo, dvojí metr v zemi pokrytců funguje na jedničku. Ale zpátky k Domu smutku. Nebýt to záměrně až přespříliš politizované a jednostranně podané, dal bych lepší průměr 3 *. Českých seriálů z kriminálu není mnoho, čímž se prostředí stává atraktivním. Bohužel chátra 77 to pohnojila svými politickými mindráky, proto dám pouze 2 * a i to především za role, jež ztvárnily Bohdalová s Růžičkovou. Vtipné pasáže s nimi hravě strčí do kapsy až příliš vážnou roli Chýlkové. A poznámka na závěr: pravdoláskaři mají plnou hubu keců, že před 1989 byly pomeranče k dostání pouze na Vánoce a tady je politická mučednice obdarovávána pomeranči celoročně při každé návštěvě advokáta. To autoři zrovna moc nevychytali.:) 35% ()

BoredSeal 

všechny recenze uživatele

Jeden z nejkvalitnějších českých seriálů, který deprimuje nejen komunismem a vězeňským aparátem, ale i příběhy odsouzených kriminálnic. Řada českých hvězd tady vtiskla jednotlivým postavám osobitý život, sympatie nebo naopak odpudivost a člověku je jen líto, že v té době nebylo něco jako televizní Oscaři - protože řada dam ze seriálu by si ceny za svoje role zasloužila. Ať už je to skvělá Helena Růžičková snad v jediné své vážné roli, dojemná "podavačka vzduchovek" Bohdalová (kterou jsem neviděl v žádné podobné roli), mix dalších "přítelkyň" od Veroniky Jeníkové přes Hadrbolcovou po "bílé cikánky" Bouškovou nebo Blanarovičovou, všechny vám nějak uvíznou v paměti a sehrají v daný moment svou úlohu. A v neposlední řadě samozřejmě netypická Ivana Chýlková, která místo dalšího plakátového antikomunistického hrdiny hraje (v možná své životní roli) obyčejnou inteligentní ženu, se kterou nelze nesympatizovat a nerozčilovat se nad mašinérií minulého režimu. Právě díky všem perfektně fungujícím složkám a vyjímečně podařenému dílu s čistým svědomím dávám plné hodnocení. ()

Galerie (10)

Zajímavosti (6)

  • Že byla Helena Růžičková (Helga) v mnoha ohledech zvláštní a stále hledala něco „mezi nebem a zemí“ bylo všeobecně známé. Během natáčení dokonce vyvolala ducha, který vyřadil z provozu na dvě hodiny veškerou techniku. To ale nebylo jediné, čím na sebe štáb upozornila. V cele se jí totiž zalíbila postel, již si nakonec zakoupila a umístila na chalupu jako lenošku. (rakovnik)
  • Ve 3. epizodě "Helga" vypráví Helga (H. Růžičková) svým spoluvězenkyním Martě (I. Chýlková) a Helence (J. Bohdalová), kterak si pamatuje, že měla malou roličku v Národním divadle, v "Prodance" (tedy opeře "Prodaná nevěsta" Bedřicha Smetany). Následně začne zpívat: "Zdráv buď ó pane náš, jádadá dádádá dam pam." (Správně tento fragment, který zazpívala, pak - místo onoho "jádadá..." - pokračuje: "Lid tvůj tě vítá". Tato árie však není z "Prodané nevěsty", ale z opery Antonína Dvořáka "Jakobín". (Idée_fixe)
  • Jiřina Bohdalová (Helenka) vzpomínala, jak při natáčení využila i vzpomínek na svého otce, který byl v roce 1955 odsouzen k patnácti letům vězení (a nakonec jich za mřížemi strávil šest): "Celé se mi to vybavilo: jak ho zatkli a ve stejnou hodinu jinde zatkli i mě, takže on nevěděl o mě a já to nevěděla o něm. Vzpomněla jsem si na těch osmačtyřicet hodin, kdy už jsem byla v mundúru a bála se, že odtamtud nikdy nevyjdu. Je zvláštní, jak člověk, když mu vezmou civilní oblečení, jako by ztratil svou osobnost, svou důstojnost, a připadá si bezmocný, vydaný na milost a nemilost. Tenhle zážitek se mi úplně přesně vybavil a pro ten seriál jsem ho kompletně vykradla. To je ukázkový případ toho, jak my herci bezostyšně používáme život, svoje prožitky, i ty nejtěžší, nejvíce nepříjemné, intimní, o kterých bychom normálně nikdy nevyprávěli. Pak dostanete roli, přečtete si text, najednou ve vás cvakne a je to tam, předvádíte to všem, kteří se přijdou podívat. Dokonce vás těší úspěch, který s tím máte. To herectví je silnější než nejsilnější stud. (...) Určitě na tohle období nezpomínám ráda, chci na to zapomenout, protože v sobě nechci hýčkat křivdu. Ale když se to hodí, použiji to. Neuvědoměle, bezděčně, dokonce zakouším jistou radost, protože cítím, že to hraju dobře, že je to přesný. Pro herce je emocionální paměť jedna z nejdůležitějších, především z ní on žije. Ten, komu život plyne jako cesta posypaná kvítím, nemá z čeho brát." (NIRO)

Reklama

Reklama