Faces
Režie:
John CassavetesScénář:
John CassavetesHrají:
John Marley, Gena Rowlands, Lynn Carlin, Seymour Cassel, Val Avery, Dorothy Gulliver, Christina Crawford, Darlene Conley, Joanne Moore Jordan (více)Obsahy(2)
Ocitáme se ve čtrnáctém roce manželství Richarda a Marii. Ani jeden z nich není spokojen s jejich současnou situací. Maria se po vzoru svých přátel rozhodne hledat romantické uspokojení někde jinde, zatímco Richard si platí prostitutku. Maria stráví jednu noc s hipíkem, ale cítí se stejně neuspokojena jako ve svém umírajícím manželství. Hluboký a velmi upřímný příběh zkoumá moderní zralé vztahy. (oficiální text distributora)
(více)Recenze (32)
JOHN CASSAVETES, FACES (1968) _____ Pohlcuje mě to. Co? Posedlost, se kterou se Cassavetes vrhá do přílišné blízkosti těl, nechává je, aby se stala přeryvy pohledu, nedbalé, špinavé rámování záběrů, kamera, která se mění ve vyhladovělé zvíře, které neúnavně číhá až se mu podaří zachytit cosi, v co může pouze doufat, že se to v nějakém nepředvídatelné milosti okamžiku zjeví -- explozivní momenty, které mají muži a ženy mezi sebou, spíše prudké bouře, tornáda, zraňující živelné katatrofy, než rozhovory, momenty, které se nevejdou do slov, protože kdyby se vešly, psal by o tom všem Cassavetes romány anebo básně, ale že nevejdou, točí svoje brutálně upřímné a krásné filmy. Co ještě? Dva pravděpodobně nejkrásnější ženské party, které jsem kdy ve filmu viděl, věnované Geně Rowlands a Lynn Carlin, představující ženy, které i přes to, že leccos ze svých snů a nadějí již stačily poztrácet, stále neochvějně přesně dokáží vycítit, když se k nim samozvaní pánové tvorstva chovají hrubě, bez náležité laskavosti; v mžiku se před jejich očima mění v ostré a neústupné útesy, o které se tito zdánlivě mocní mužové, tak přesvědčení o tom, že našli bezchybný návod k použití Zěměkoule, bezmocně a nekontrolovaně, s výrazem nepochopení ve tváři, tříští... Přes to, že John Cassavetes natočil Tváře už v roce 1968, nikdo se nepokusil natočit něco byť jen zdánlivě podobného... Nikdo neměl tu odvahu. ()
Film o chlapečcích a holčičkách, díky němuž je můj odpor k lidstvu nyní o něco slabší. Film nutící diváka k maximálnímu soustředění, za což ho odmění odhalením pod povrchem banalit skrytých nepřeberných samozřejmostí. Film ohromující tím, že jedna postava projde kolem druhé. Po čtvrthodině jsem to chtěl vypnout, když tu náhle jsem se čehosi chytil a ještě že jsem to neudělal. Krása. Napětí. Permanentní zvrat v konstantnosti. Nádherný, vychytaný finální obraz následovaný pěknými závěrečnými titulky. Ale nechápu, kde teda vzal Dick to cigáro. Z komentářů si přečtěte Foma, na pivo jděte s Pohrobkem a Morien. /// Nový komentář: lupuscanis, commentator angelicus - čtěte. ()
Virginie Wolfovej sa nebudem báť, ani keby mala aj spolu s manželom a milencami i milenkami naimplantované snímače obrazu v nastrelenom mikročipe. Možno také bude lupuscanisom očakávané pokračovanie analýzy rozpadu vzťahov: zábery, ktoré sa vzťahu dostanú konečne pod kožu! Cassavetes len švenkuje detaily xichtov, líc a očí. Dôvod, prečo sa manželstvá rozpadávajú je v zásade jeden (resp. dva): nuda a stereotyp. Vtipnosť, na začiatku vzťahu taká príťažlivá, sa stáva opakovanou rutinou. Vášnivý sex vyprchá do roka po svadbe. Do popredia sa dostanú problémy, frustrácie a fóbie, v úvode vzťahu potlačované. Namiesto zamilovaného haha ľahkonohého prekonania problémov, sú na programe dňa každodenné banality s jedlom a vypĺňaním spoločného voľna. Na čas to prebijú deti - ale aj tam sa dostaví rutina a problémy. Ostáva potreba sa vyrozprávať. Tá naráža na neochotu, túžbu ostať pubertiakom a tak. Tváre ukazujú zvratky slov, nezmyslov, hádky a avantúry. Nič povznášajúce. Rozumiem zámeru, ale umenie v tom nevidím. Vzťahová dráma, nakrútená neobyčajne. Nová forma pohľadu neprebila prízemnosť deja, teda toho, čo sa v 88,8% prípadov vzťahov deje. Dnes a denne. Nerozumiem pohrobkovi: aký optimistický koniec? Zapáliť si cígu? Asi hej. Ok, idem. ()
Kdo jiný se více hodí k zachycení drobnokresby života americké střední třídy, než americký režisér působivě využívající zoomu a detailů. Až díky kameře tak můžeme zblízka postřehnout, že tváře hrdinů jsou jen charakterové masky, zpod kterých v kradmých záblescích vysvítá beznaděj, marnost, hořkost. Smích, který je jen šklebem, kterým chceme jen o něčem přesvědčit ostatní a hlavně sebe. Stejně tak hledat vysvobození a zapomnění v zábavě je marné u lidí, kteří se již neumí bavit, a proto jejich večírky končí v kocovině falše. A tu chvíli uvědomění, že v naši pózu jsme neuvěřili ani my sami, že všechno je opravdu v p*deli, že namísto v luxusně vybaveném řadovém domě se nacházím na dně, tu chvíli kdy nediegetická hudba ustává (a Cassavetes se bez ní s klidem obejde), tu chvíli umí Cassavetes natočit jako nikdo jiný. ()
Ernest Hello kdesi ve Slovech Božích uvažuje nad etymologickou příbuzností slov ego (já) a egeo (postrádám): jako by Já souznělo s bezmocí a člověk vymezoval již sebereflexí, připomínkou sebe sama své meze. Co lépe vyjádří identitu než obličej? A tváře, na jejichž záběrech založil John Cassavates svůj film, vyjadřují tuto slabost nepřetržitě. Přestože ohniskem snímku je manželská krize, nejde zdaleka jen o ni: jako deficitní shledávají svou existenci všichni zabíraní, trýznění osamoceností, nedůvěrou a nenaplněností – a tížení svou tváří, která spolu se stárnutím zhmotňuje i promarněnost odžitého, čili svým jástvím, kterým si vymezili svůj životní prostor jako vězení, jímž je spoleh ve stereotyp, v pohodlí, jehož zdánlivá sladkost vyjeví skutečnou trpkost ve chvílích, kdy se jejich tvář odrazí v cizích blízkých očích. ()
Reklama