Tváře

První Cassavetesův snímek, ve kterém uplatnil své já v celé úplnosti. Černobílá, tařka dokumentární kamera, skvělí herci (jak je zvykem - Cassavetesova manželka Gena Rowlands v hlavní ženské roli) a neuvěřitelně vypjatá atmosféra, která se s divákem nemazlí - o to víc s ním však zamává. Příběh rozpadu manželství, rozpadu životního přesvědčení, stylu i smyslu. Paradoxně však s optimistickým a dravě živým koncem - Bergman by měl velkou radost - a to nejen, protože se tu o něm mluví. (21.08.2005)

O Johnovi Cassavetesovi som doteraz vedel iba to, že sa preslávil filmom Tiene a používa dokumentaristický prístup aj v hraných filmoch. Dnes už viem, že s jeho filmami budem mať asi problémy. Tváre som dokázal sústredene sledovať asi pol hodinu. Zmyslom hodnotenia tohto nezmyslu je korekcia neodôvodneného nadšenia doterajších 41 divákov a brzdenie neprimeraných očakávaní ich nasledovníkov. (03.04.2011)

Tenhle film možná kdysi něco znamenal. Byl však natočen s tak výraznými rysy doby svého vzniku, že co tehdy platilo jako tvrdá měna, to v čase o to více devalvovalo. Zkrátka dnes připomíná minisukně šedesátých let. Navíc je to konverzační palba, která vyžaduje perfektní znalost jazyka. Jestliže tato podmínka chybí, vlastně jen čtete a sem tam někdy si všimnete, jak se ti lidé, kteří jinak hrají výtečně, tváří. Slabých 60%. (18.03.2011)

Ernest Hello kdesi ve Slovech Božích uvažuje nad etymologickou příbuzností slov ego (já) a egeo (postrádám): jako by Já souznělo s bezmocí a člověk vymezoval již sebereflexí, připomínkou sebe sama své meze. Co lépe vyjádří identitu než obličej? A tváře, na jejichž záběrech založil John Cassavates svůj film, vyjadřují tuto slabost nepřetržitě. Přestože ohniskem snímku je manželská krize, nejde zdaleka jen o ni: jako deficitní shledávají svou existenci všichni zabíraní, trýznění osamoceností, nedůvěrou a nenaplněností – a tížení svou tváří, která spolu se stárnutím zhmotňuje i promarněnost odžitého, čili svým jástvím, kterým si vymezili svůj životní prostor jako vězení, jímž je spoleh ve stereotyp, v pohodlí, jehož zdánlivá sladkost vyjeví skutečnou trpkost ve chvílích, kdy se jejich tvář odrazí v cizích blízkých očích. (31.08.2014)

JOHN CASSAVETES, FACES (1968) _____ Pohlcuje mě to. Co? Posedlost, se kterou se Cassavetes vrhá do přílišné blízkosti těl, nechává je, aby se stala přeryvy pohledu, nedbalé, špinavé rámování záběrů, kamera, která se mění ve vyhladovělé zvíře, které neúnavně číhá až se mu podaří zachytit cosi, v co může pouze doufat, že se to v nějakém nepředvídatelné milosti okamžiku zjeví -- explozivní momenty, které mají muži a ženy mezi sebou, spíše prudké bouře, tornáda, zraňující živelné katatrofy, než rozhovory, momenty, které se nevejdou do slov, protože kdyby se vešly, psal by o tom všem Cassavetes romány anebo básně, ale že nevejdou, točí svoje brutálně upřímné a krásné filmy. Co ještě? Dva pravděpodobně nejkrásnější ženské party, které jsem kdy ve filmu viděl, věnované Geně Rowlands a Lynn Carlin, představující ženy, které i přes to, že leccos ze svých snů a nadějí již stačily poztrácet, stále neochvějně přesně dokáží vycítit, když se k nim samozvaní pánové tvorstva chovají hrubě, bez náležité laskavosti; v mžiku se před jejich očima mění v ostré a neústupné útesy, o které se tito zdánlivě mocní mužové, tak přesvědčení o tom, že našli bezchybný návod k použití Zěměkoule, bezmocně a nekontrolovaně, s výrazem nepochopení ve tváři, tříští... Přes to, že John Cassavetes natočil Tváře už v roce 1968, nikdo se nepokusil natočit něco byť jen zdánlivě podobného... Nikdo neměl tu odvahu. (05.02.2014)