Ďábelské ženy

Ano, ano, ženy mohou být ďábelské, dokonce úplně stejně jako muži.. V tomto milostném trojúhelníku je jasné jen jedno, přezíravé a kruté zacházení s oběma ženami končí.. Začátek je v pomalejším tempu, poněkud rozvleklý, ovšem druhá půle filmu se rozjede parádně, no a závěr skvostný.. Výborná atmosféra, bezvadně  natočené, úžasní herci/herečky, za zmínku nepochybně stojí Simone Signoretová, jejíž postavu jsem nedokázala rozklíčovat a musela jsem si počkat na finále.. Překvápko na konec vždycky potěší.. (30.09.2022)

Staré černobílé filmy mám rád, ale nějak nechápu, proč je zrovna Les Diaboliques tak adorovaná záležitost. Jasně, má celkem atmosféru a herecky je zmáknutá perfektně, ale hrozně se vleče, příběh je velmi řídký, o pointě ani nemluvě. V zásadě je to jen takový zajímavý kriminální film, který s horrorem nemá společného vůbec nic. Snad nejzajímavější je absence hudby, která by snímku snad měla dodávat autentičnosti, ale pro šroubovaný příběh to bohužel moc nefunguje. Pro mě osobně značné zklamání. (23.07.2009)

Noirovka, jak má být. Možná si pamatujete počin z roku 1996 Ďábelská lest s Isabelle Adjani a Sharon Stone. Ač je to téměř nemožné, novější verze se mi líbila víc, ale to jen protože, jsem ji viděla první. Ale Ďábelské ženy tady byly dříve a taky dříve vraždily, mno, i když nakonec to bylo trochu složitější. Důležité je, že jsem si zápletku vůbec nepamatovala, takže jsem si všechno prožila pěkně znovu, a většinu filmu si tak dřela jamku mezi bradou a rty, což je u mě známka napětí. Hereckým výkonům nemám co vytknout, zápletce taky ne, jen ten konec je tak trochu levný, bez toho náznaku, že zase může být něco jinak, by to bylo lepší. (13.11.2011)

Ďábelské ženy zůstaly dlužny pověsti svého režiséra, protože co do kvality zdaleko nemohou konkurovat svému předchůdci - Mzda strachu. Jinak se ovšem jedná o slušný noir se zajímavou myšlenkou a přiznám se, že nejsem zcela přesvědčen o jeho ztvárnění. Ten zmiňovaný Hitchcock by to opravdu asi netočil lépe. I když konec graduje ve velkém stylu, bohužel onu gradaci předchází mrtvolné nic. Všimněme si zde opět despotického vztahu muže směrem k ženě, což jsme viděli i v díle předchozím. Jak asi Henri-Georges Clouzot v reálu se ženami zacházel? (11.05.2009)

Nelze se tomu vyhnout a nepřemýšlet nad tím, jak by to asi natočil Hitchcock. Clouzot, podobně jako v předchozím majstrštyku Mzda strachu dokazuje, že měl výjimečný cit pro budování napětí a strachu. Žánr a příběh, který by v dnešní kinematografii působil téměř jako brakový (což ostatně platí i o většině Hitchových děl), disponuje přirozenou dynamikou, kterou získává kontrastem toho, jak působí a v jaké době byl natočen. Dovedl bych si představit kratší stopáž, některé momenty mě trochu nudily. Naopak finále je se svojí výstavbou napětí naprosto brilantní a dokazuje, jak skvěle Clouzot ovládal filmovou řeč. 7/10 (04.01.2018)