Ďábelské ženy

Zatímco muž většinou o všem jenom remcá, žena jde a udělá to. V tom spočívá jejich ďábelství, protože nás muže tím donutí taky něco udělat, no a všichni jak tu jsme moc dobře víme, že muž ze všeho nejradši dělá nic. K tomu mně osobně pomohlo těchhle 114 černobílých minut, během kterých jsem fakt nepotřeboval dělat vůbec nic, jen se kochat klasikou a namlouvat si, že takového ďábla já přece nikdy potkat nemůžu. (Challenge Tour 2015, film č.25) (22.04.2015)

"Nebuďte sami ďábly. Nepokazte to, co by si vaši přátelé mohli odnést z tohoto filmu. Neříkejte jim, co jste viděli," naléhá závěrečný titulek. No dobře. Tak tedy velmi obecně: Ďábelské ženy jsou klenot kriminálního dramatu; už proto, že svůj žánr v nečekané chvíli přesahují. O právech na zfilmování románu dvojice Boileau-Narcejac se traduje historka podobná situaci z filmu Jára Cimrman, ležící, spící ("Teď tu byl!") s Alfredem Hitchcockem v roli toho, kdo přišel pozdě. Umím si představit, jak by film vypadal v jeho režii. Věřím, že Hitchcock by například nedopustil, aby se mu postavy na začátku a na konci rozpovídaly jen proto, aby divákovi něco vysvětlily. Nepochybně by našel způsob, jak totéž prostě ukázat. Ale kdyby Ďábelské ženy natočil, zřejmě by nevzniklo Vertigo, které stejná dvojice napsala přímo pro něj v reakci na tuto epizodu. Ďábelské ženy, jak leží a běží, se obejdou bez srovnávání s Hitchcockem, i když je pravda, že když jeho filmy znáte a jste zvyklí uvažovat o podobných zápletkách určitým způsobem, "svážete volné konce" dřív, než si režisér Clouzot přeje. Historka o vraždě, plánované milenkou a manželkou budoucí oběti, je ale poutavá už ve svém průběhu, dost neobvyklá na to, aby vás neznudila a dost uvěřitelná, aby umožnila dívat se na ni očima spoluviníka a bez dechu se spolu s hříšnicemi bát prozrazení. A je perfektně zahraná. Zejména režisérova manželka, drobná Véra Clouzot, která hrála pouze ve třech filmech, mě zaujala natolik, že určitě vyhledám dva zbývající. 90% (20.08.2010)

Ano, ano, ženy mohou být ďábelské, dokonce úplně stejně jako muži.. V tomto milostném trojúhelníku je jasné jen jedno, přezíravé a kruté zacházení s oběma ženami končí.. Začátek je v pomalejším tempu, poněkud rozvleklý, ovšem druhá půle filmu se rozjede parádně, no a závěr skvostný.. Výborná atmosféra, bezvadně  natočené, úžasní herci/herečky, za zmínku nepochybně stojí Simone Signoretová, jejíž postavu jsem nedokázala rozklíčovat a musela jsem si počkat na finále.. Překvápko na konec vždycky potěší.. (30.09.2022)

Na rok 1955 jsou Les Diaboliques velmi dobrým hororovým thrillerem, jehož zápletka je dnes již několikrát vykradenou klasikou, hodně lidem známou hlavně díky remaku s Sharon Stone a Isabelle Adjani. Tento snímek by byl téměř dokonalý, kdyby nebylo té možná opravdu zbytečné délky. Myslím, že by se to mohlo krásně vejít do hodiny a půl. No nevadí, stejně jsem se nenudil a docela dobře se bavil. Jde o hororovou klasiku, kterou by si nikdo neměl nechat ujít, i když z dnešního pohledu už není zápletka tak překvapivá jako dřív. (22.06.2012)

Když se spojí dvě Femme Fatale, tak to nemůže pro chlapa dopadnout dobře, což bohužel Michel Delasalle nevěděl a zatopil si na hezkej malér. __ Jestli by to natočil Hitch líp, tak o tom se můžeme jenom dohadovat, avšak co je jasné, tak to, že Henri Clouzot si s tím poradil výborně a naservíroval divákovi výbornoý noirovský thriller, který na konci opravdu směřuje do psychologického hororu, který člověka brutálně rozloží. Skvěle napsané, zrežírévané a vykonstruované do jednoho z nejlepších filmů všech dob. Upřímně lituji každýho, kdo tenhle skvost neviděl, protože finální rozuzlení je jedno z nejlepších vůbec. Na jednu stranu jsem si po skončení řekl, že jsem ho mohl očekávat, ale režisér mi nedal ani sekundu na přemýšlení... (23.01.2009)