Ďábelské ženy

Veľmi schopný mysteriózny originál, ale predsa sa mi občas stane, že sa mi remake dostane pod kožu viac, čiže aj v tomto prípade ma americká verzia Diabolská pasca s diabolskou Sharon Stone podstatne viac nadchla. Originál musel byť v dobe svojho uvedenia úžasným trhákom a je tam len veľmi málo chvíľok, ktoré by ma vyslovene nudili. Simone Signoret očarí, ale v úlohe intrigánskej vražditeľky som si navždy zafixovala Sharon a mám pocit, že by ju v tejto úlohe nikto nemohol nahradiť lepšie. Hoci sa Diabolské ženy pýšia hororovým žánrom, skutočný hororový smer s pochmúrnejším dejom má na svojom konte remake s celkom prekombinovaným koncom. Takže subjektívne 4* za moju čistú úctu k originálom. (20.04.2010)

Aj keď ide o slávny a oceňovaný (preceňovaný?) film, nemám najmenší problém ho považovať iba za mierne nadpriemernú kriminálku, ktorej dosť chýbala nielen hudba, ale aj atmosféra a nezachraňovali ju ani herecké výkony oboch predstaviteliek. Som rád, že som nevidel americký remake, ktorý je údajne o triedu horší. Nie som sklamaný, pretože sa na film dalo pozerať, ale očakávané nadšenie sa nedostavilo. (25.03.2019)

Noirovka, jak má být. Možná si pamatujete počin z roku 1996 Ďábelská lest s Isabelle Adjani a Sharon Stone. Ač je to téměř nemožné, novější verze se mi líbila víc, ale to jen protože, jsem ji viděla první. Ale Ďábelské ženy tady byly dříve a taky dříve vraždily, mno, i když nakonec to bylo trochu složitější. Důležité je, že jsem si zápletku vůbec nepamatovala, takže jsem si všechno prožila pěkně znovu, a většinu filmu si tak dřela jamku mezi bradou a rty, což je u mě známka napětí. Hereckým výkonům nemám co vytknout, zápletce taky ne, jen ten konec je tak trochu levný, bez toho náznaku, že zase může být něco jinak, by to bylo lepší. (13.11.2011)

Název možná odpovídá mínění některých individuí, což ovšem nijak nemění jeho zavádějící charakter – s ďáblem v tomto filmu koketují všichni. Mimo jiné tím dává najevo, že nevzniknul ve Spojených státech, kde by studioví mogulové těžko odkývli scénář tak nevybíravě reflektující mravní prohnilost navenek spořádaných občanů. Rouhačství obsažené v tom, jak se jedna z hrdinek, bývalá jeptiška, obrací k Bohu zády, muselo v padesátých letech přimět k pokřižování nejednoho tvrzeného křesťana. Dnes, přes pět dekád od své premiéry, již nejsou Les Diaboliques tak šokující a splňují spíše kritéria psychologického thrilleru než hororu, některé scény mají ale stále sílu měnit skupenství krve. Přinejmenším těch pár závěrečných minut. Henri-Georges Clouzot si od postav drží odstup, v detailech je zabírá pouze chce-li okamžik učinit napínavějším (telefon, nebožtík). Se stejnou věcností přistupuje k ústřednímu zločinu. V samozřejmosti jeho provedení je cosi, ano, ďábelského. Nejvíc diskutovanou asi navždy zůstane první zvrat (ten druhý, „Viděl jsem ji“, mne znepokojil ještě více). Neřekl bych, že zcela právem. Sice nás nutí zpětně přehodnocovat vztah k viděnému, zda-li jsme vážně viděli, co si myslíme (k čemuž nutí více scén), ale v některých ohledech je v přímém rozporu s tím, jak se zainteresované postavy chovaly doposud. 85% (18.08.2009)

Jsou filmy, které žijí svým závěrem no a tento je jedním z nich. Závěr mě překvapil a ohromil, zároveň ve mě ale zanechal velký otazník (k tomu se ještě dostanu.) Nicméně jsem na konci zjistil, jak byl děj geniálně promyšlený a naprosto nepředvídatelný. Mám vždycky rád, když si film hraje s divákem jako kočka s myší. Přesně to dělají Ďábelské ženy a ta hra se jim vážně daří. Hra s divákem spočívá vtom jak tento film po celou jen tak oblbuje a až na konci řekne o, co v něm ve skutečnosti šlo , načež v poslední minutě zase oblbne a nechá v hlavě obrovský otazník. Tomu já panečku říkám hra s divákem a to přímo ukázková. U tohoto filmu si skutečně nemůžete být ničím jistí, ale to je právě dobře. Jen nezapomeňte, že každá sekunda zde má svůj význam a je dalším dílkem k té bezchybné oblbovací hře. Na první pohled ty nejhlušší místa jsou nakonec možná ty nejdůležitější. Jinak příjemný zážitek. Já nemohu dát jinak než pět. (12.05.2018)