Rammstein in Amerika

Sebeoslavný snímek Rammstein, dokonalý marketingový produkt, který funguje proto, že je v něm nejen kus marketingové vypočítavosti, ale i kus srdce. To je ostatně vlastní i hudbě Rammstein a také důvod, proč i po dlouholeté odmlce dokázali v US vyprodat Madison Square v rekordním čase. Už dlouho jsem neviděl tak skvělý vhled do duše současné Ameriky, jak ji ukazují záběry z amerického turné, včetně trefných postřehů jednotlivých členů kapely, nebo zasvěcené komentáře Mobyho o tom, jak brutální mlýn na maso je "umění" provozované na tak rozsáhlém trhu. V těchto souvislostech dostávají komentáře různých "nezávislých" umělců z US často až sebeparodický nádech, když z daného vyplývá, že nejsou nic jiného než snaživými nevolníky systému. Poslouchat rozumy takového člena Rammons, který si pochvaluje, že je super mít černého prezidenta a všechny ty výdobytky liberalismu (myslel tím snad násilí a nepokoje v Baltimoru v době natáčení dokumentu?), ale je prý potřeba ještě víc liberalismu, protože Amerika je pořád ještě moc konzervativní, bylo už nad mé síly. Co tím myslel, těžko říct, zřejmě se dovolává ještě černějšího prezidenta a ještě víc násilí, tohle je snad ukázkový příklad neoliberální demence. Rammstein nezřídka překračují díky své teutonské neotesanosti hranice vkusu a stříkající penis v Tillově poklopci opravdu není nic umělecky hlubokomyslného, ale jen pubertální úlet a pětihodinové vězení, kterého se jim dostalo mi přijde jako adekvátní ohodnocení takové trapné blbinky. Rozhodně to není důvod vytahovat hned celý lidskoprávní jaderný arzenál a květnatě řečnit, jak to předvedli různí američtí umělci. Ostatně členové kapely sami se omezili jen na sdělení svých dojmů a zdrželi se na rozdíl od svých US souputníků laciných moralistních soudů. Komu čest, tomu čest. (14.01.2017)

Jako dokument film funguje jen částečně. Dokument jako tento hodně ukazuje průběh Rammstein v Americe a o tom by asi i měl být i dle názvu, ale spíš mi drásá nervy fakt, že se asi hodinu filmu řeší jenom první dvě alba a ty nejlepší se přeskočí a nebo jenom obkecaj pár slovy. A poté závěr v Madison Square Garden. Hodně to člověku přinese o historii kapely, ale je to tak strašně zbytečně zaměřené na americkou část, že vám to jen dá to, že Američané dokáží být stejně vděčný jako i nevděčný a dělá to dojem, že by Rammsteini srali na své evropské a celkově mimo americké fanoušky. Což není pravda. Dvojí koncert v květnu na Letné to plně dokazuje. (21.01.2017)

Bylo mi asi 18, když jsem poprvé měla tu čest stát v gládách s barevnýma vlasama a sicherhajskama v první řadě natřískané o2 areny a nechat se postříkat pěnou z obřího jezdícího péra a vozit Tilla po rukou na nafukovacím člunu. Vlasy mi málem shořely, hlas přestal fungovat, uši praskly a já byla v totální euforii. Miluju tu hudbu, myšlenku, show a jejich "svoucnost". Je rok 2017 a za pár měsíců mě to čeká znova, jsem nedočkavá. Rammstein je kapela, ze které si odnesete zážitek na celý život. A v tomhle dokumentu se dozvíte proč, tak se dívejte :) (26.02.2017)

Dokument parádní, probudil ve mně pocity z dětství, kdy pro mě Rammstein byli zásadní kapelou. Koncert (lépe řečeno jeho sestřih) byl ale takovým malým zklamáním. Rammstein jsem viděl naživo při turné k Reise Reise a kdysi jsem i sjížděl koncerty Live aus Berlin a Völkerball. Oproti všem zmíněným mi koncert v Madison Square Garden přišel přeci jenom takový odměřenější. Možná to bylo způsobené i samotným záznamem koncertu, který byl dost nešikovně sesnímaný i sestříhaný. Chvílemi hrozně přestříhaný, místo aby si divák užil pár vteřin na Tilla, hned se mu do toho musí vloudit prostřihy po několika frejmech, jen aby nezapomněl, že je na drsném koncertě. 8/10 (14.01.2017)

Určitě povinnost pro fanoušky, ale nic super převratného. "Standardní" záznam koncertu, který ti šťastnější viděli naživo v Praze a nebo v Ostravě (nebo asi kdekoli jinde, že), Making of LIFAD je dvacet minut úplně o ničem s polovinou záběrů použitých v dokumentu Rammstein in Amerika. Kterýžto byl zajímavý, hlavně začátky kapely, ale nic, bez čeho by se nedalo žít... 80% (22.01.2017)