Kdo se bojí Virginie Woolfové?

Krutost. "Tančím jako vánek!" "Pojďme hrát hru Hups na hostitelku!" A to jsem si vždycky myslel, že černobílé filmy nejsou nic pro mě. Přesto jsem byl unesen dialogovou smrští a zhoubným rozvojem všech postav. Na konci jsem trochu klimbal, proto nedávám plné hodnocení. HUDBA: Alex North - mé znalosti orchestrální hudby klasického holywoodu (či co to je), jsou natolik mizivé, že nemám co říct. (23.06.2009)

Nichols uvězněný v okovech divadelní předlohy sice není tak pěkně koukatelný, jako když pracuje s upraveným filmovým scénářem, avšak kvalitu neztrácí ani tak. Přestože příběh víceméně sází na to, že člověk má s danou partnerskou problematikou osobní zkušenosti, i "laika" dokáže bez problému oslovit jednak chytře gradovaným scénářem plným hnusných životních pravd a lehce absurdních dialogů, a jednak hereckým koncertem hlavní herecké dvojice, který sice hlavně v případě Taylorové budí dojem uječenosti a přehrávání, ale hrát to jinak by znamenalo pošpinit a znehodnotit celou obsahovou stránku. A jelikož obě dvě složky si udržují po celou dlouhou stopáž vynikající úroveň, nelze se nudit a nehltat každé pronesené slovo. Ale na druhou stranu mít to opravdu tak blízko k realitě, jak tu mnozí zmiňují, Burton by musel v té výtečné scéně v úvodní části Taylerovou skutečně zastřelit - potom bych byl teprve navýsost spokojený. 75% (26.02.2014)

Celosvětově divácky úspěšný film. Je to konverzačně perfektní, citově silné, herecky výtečné, ale až příliš to bodalo do vlastních ran. Tohle není snímek pro muže, jehož manželství se chýlí ke konci. Nevydržel jsem. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=hZEKQnMCze8 (27.01.2009)

Excelentní herecké výkony, dokonale napsaný scénář a výborná pointa. Asi takto bych tenhle snímek popsal ve zkratce. Průměrné hodnocení však dávám skrz dlouhou stopáž, která zde má sice své opodstatnění, ale občas jsem už opravdu sledoval hodiny a říkal si, jak se film vleče. Přesto však nepřestávám tvrdit, že Kdo se bojí Virginie Woolfové, je parádní psychologické drama odehrávající se během několika málo brzce ranních nedělních hodin. Psychologové a psychiatři by se na Jiřím a Martě vyřádili... (16.11.2011)

„Dostáváš ze mě to nejlepší, lásko“. Přes pár „zcela nevinných společensko-konverzačních her na rozehřátí“ v podobě „vojeď hostitelku, pokoř hostitele, nachytej (své) hosty...“ se nakonec dostáváme k té nejdůležitější, (která se ostatně po celou dobu vznáší ve vzduchu) a to sice „(náš) život (existence) resp. soužití“. I přes nespornou (do očí bijící) kvalitu, kdy i „slepý“ musí chtě nechtě zaznamenat fakt, že ústřední duo E. Taylor-R. Burton hraje jako o život (kdy se navíc člověk neubrání myšlenkám, kolik si toho „vypůjčili“ ze soukromého života) a bezbřehou nápaditost hraničící (téměř) s genialitou (prosím nebrat jako lacinou frázi) kameramana H. Wexlera, nedokážu zcela vypudit myšlenku resp. holý fakt, že tomuhle by mnohem více slušela divadelní prkna. Přičemž, že bych si to (rád) (do)přál se stejnou úsřední sestavou (čtyřlístkem), je snad zbytečné dodávat. p.s. byť toto téma bylo bezesporu nejvíce aktuální v době svého vzniku (kdy muselo nutně (v řadách američanů) působit jako rozbuška, neboť se jedná o „rozcupování jejich snu v přímém přenosu“), o nadčasovosti a stálé aktualitě daného tématu netřeba pochybovat, neboť přesah v podobě existenciálního rozměru mezilidských vztahů je stále aktuální. Nebo vy nemáte ten pocit? 80% (27.09.2012)