Byl jednou jeden dům

Byl jednou jeden dům je známý československý seriál z roku 1974, který mi dlouho unikal a viděl jsem jej až teď. Musím se přiznat, že jsem z něj nadšený. Proč? Třeba proto, že podobná sestava našich skvělých herců se jen tak nevidí. Vyjmenovávat je nemá cenu, možná jen řeknu, že například hvězdný Václav Postránecký byl mladé ucho a hrál poměrně malou roli. Zkrátka na něj nezbylo víc místa. Druhým významným plusem je zasazení příběhu do období druhé světové války, které bylo dramatické samo o sobě. Geniálním tahem je potom pohled různých lidí z jednoho domu na válečné události a hrůzy. Krásně lze využít rozdílných společenských tříd a lidských povah. Vedle sebe bydlí pan domácí, trafikant, policajt, hospodský, promítač, špeditér a jiní. Jejich vzájemné rozhovory a špičkování (nejčastěji u piva) jsou parádní. Velmi mě také potěšila absence jakékoli ideologie. Ač se natáčelo v utažených sedmdesátých letech, nejsou v seriálu žádné viditelné úlitby režimu. Až po konci seriálu jsem se dozvěděl, že to komunistům vadilo. Vadilo jim to dokonce tak moc, že se musel pátý díl natočit znovu a v něm se musela více oslavovat sovětská armáda! Tuhle verzi jsem neviděl a není potřeba kvůli tomu snižovat hodnocení. To zůstává na silných čtyřech hvězdách a k maximu opravdu mnoho nechybělo. Kdo neviděl, určitě se mrkněte. Mimo jiné jde o velmi dobré hodiny dějepisu naší nedávné historie. (08.11.2022)

Jsem ráda, že tento seriál Františka FILIPA má tak vysoké hodnocení. Ten seriál si to zasloužil. Tak to opravdu za 2.svět.války u nás vypadalo. Strach a hrůza šla ruku v ruce s obavami o holý život. Nebylo vyjímkou, že se bál soused souseda, ba co dím - otec syna a syn otce. Byla to strašná doba a už to opravdu mladé generaci nepřeji, aby něco takového zažila. Všichni herci, kteří v tomto seriálu hráli, byli proto tak dobří, protože tuto dobu 95 % z nich, zažilo na vlastní kůži. (12.11.2007)

O tom, co by mohly vyprávět ... všechny české domy - obzvláště ty starodávné ... solidní ... pavlačové - ty, které hodně pamatují. Schází jim jen drobnost: Dar řeči. Jejich zdi jsou němými svědky našich národních dějim, tudíž měly dost času poznat skrz naskrz naši národní povahu - v originálním televizním seriálu pak měly tu čest stát se kulisami pohnuté doby, která lámala i zocelovala charaktery, když za pochodu měnila podobu světa. Umožnily tak téměř divadelní uchopení osudů obyvatel "jednoho domu", kterým své tváře (i hlasy) propůjčila VELICE silná herecká sestava. Natáčením se evidentně dobře bavila - tím pádem na mě dýchla čirá, ničím nezkalená nostalgie ... a téměř mě porazila: To bývaly časy, když NAŠI herci v ČESKÝCH televizních seriálech zcela samozřejmě HRÁLI - namísto nuceného odříkávání naučených replik. Jenomže oni také měli CO hrát, neboť každá postava měla svůj osobitý profil, kterého se její představitel mohl přidržet - a dialogy nepřipomínaly mlácení prázdné slámy. Dějová linie nese cejch doby, která ji stvořila - ale jen v míře nezbytně nutné, takže excelentní jízdu maličko kazí jen poslední, pátý díl, pojednávající o pražském povstání. Barikáda pěkně pospolu s hrstkou svých obránců - a s trochou rozpaků postává stranou hlavního proudu dějin a divák se důležité informace dozvídá prakticky jen zprostředkovaně z dobového vysílání Českého rozhlasu. Na veliké události prostě maličké jeviště Bagounovy ulice nestačí, neboť historie obyčejně kráčívá po hlavních třídách. Osvoboditele tak lze na vlastní oči vidět jen ve stylizovaných dokumentárních záběrech ... a v úplném závěru si můžete prohlédnout památník s tankem číslo 23, který ovšem na Smíchově už dávno nenajdete. Neboť přišla jiná, zbrusu nová přelomová doba, která měla potřebu šmahem bourat staré symboly jako trapné připomínky všech normalizovaných let - a tak s příkladnou horlivostí ve velkém s vaničkami vylévala i děti ... jakoby ztratila rozlišovací schopnosti - jakoby neuměla (nebo NECHTĚLA) hledat rozdíly mezi letopočty 1945 a 1968. Možná byla skálopevně přesvědčená o své pravdě - nebo se chtěla jen dostatečně zviditelnit (a v horším případně ze svého zviditelnění i profitovat), ale to už je jiná historie ... kdoví, jak dlouho nám vydrží zdánlivě nezbouratelné symboly vystavěné ve žhavé současnosti - při našich mnohdy riskantních hrátkách spojených se šířením "západních hodnot". (09.07.2015)

Na vypätých historických okamžikoch roku 1936 až 1945 sledujeme vo filmoch zvraty českého osudu a charakteru po dobu protektorátu v Prahe. Dej sa odohráva v dome č. 12 na fiktívnej Bagounovej ulici v Prahe. Majiteľ domu, radný pán Nerudný a ostatní v dome prežívajú historické udalosti, ktoré hýbali republikou (mníchovský diktát, nemecká okupácia, heydrichiada a oslobodenie). (30.09.2018)

Otevřeně přiznávám, že nemiluju seriály "na pokračování". Ale to, co předvádí pánové Daněk s Filipem a prakticky všichni páni Herci (s velkým H), to je jedna jediná obrovská laskomina. S ohledem na dobu vzniku jsou kupodivu krocený i komančský agitační vášně a seriál budí dojem prožitých osudů konkrétních lidí v konkrétní době. Kvalitativně má celá série bohužel lehce sestupnou tendenci. První díl s trafikou je v podstatě geniální, nejhorší je tradičně "rudé" osvobození v závěru. I tak si ale autoři troufli mezi řádky shodit "Poslední bitvu, co vzplála" a veliký plus vidím v tom, že bolšana Dlaska nelíčej jako bůhvíjakýho klaďáka (spíš takovýho umolousanýho nemakačenka - jak se na správnýho proletáře sluší). Jinak... Moje nejmilejší postava je epesní dědeček v podání Františka Kováříka. (20.04.2010)