Byl jednou jeden dům

Som presvedčený, že z nápadu uzavrieť vzorku národa do jedného baráku a ilustrovať na nej jeho povahu, šlo vyťažiť ďaleko, ďaleko viac. Postavy sú iba načrtnuté, vybavené ledva dvoma-troma základnými vlastnosťami. Žiadne skutočné dilemy, aký-taký vývoj som zaznamenal iba pri bývalom boxerovi Josefa Vinklářa. Časovo pritom tento seriál zaberá bezmála dekádu! Tu nič nezmôžu ani špičkoví a obľúbení herci, i keď sú to práve oni, kto napriek spomínaným nedostatkom, robí tento seriál stráviteľným. Po prvej epizóde som ale čakal ďaleko viac, posledná potom sklamala úplne; akoby bola useknutá, ani sa v nej vlastne všetky osudy neuzavreli. Riedke, nedotiahnuté, od istého momentu preľaknuté samé zo seba. (23.01.2014)

Otevřeně přiznávám, že nemiluju seriály "na pokračování". Ale to, co předvádí pánové Daněk s Filipem a prakticky všichni páni Herci (s velkým H), to je jedna jediná obrovská laskomina. S ohledem na dobu vzniku jsou kupodivu krocený i komančský agitační vášně a seriál budí dojem prožitých osudů konkrétních lidí v konkrétní době. Kvalitativně má celá série bohužel lehce sestupnou tendenci. První díl s trafikou je v podstatě geniální, nejhorší je tradičně "rudé" osvobození v závěru. I tak si ale autoři troufli mezi řádky shodit "Poslední bitvu, co vzplála" a veliký plus vidím v tom, že bolšana Dlaska nelíčej jako bůhvíjakýho klaďáka (spíš takovýho umolousanýho nemakačenka - jak se na správnýho proletáře sluší). Jinak... Moje nejmilejší postava je epesní dědeček v podání Františka Kováříka. (20.04.2010)

Neuveritelna seslost prvotridnich hercu , kterou mel k dispozici reziser Filip dala vzniknouti tomuto serialu.Samotny dej pribehu,nema az takovou uroven, ale herectvi samo o sobe je koncertem,ktery nemohu nez peti hvezdami ohodnotit. Tvurcum se podarilo navodit atmosferu protektoratu s nasimi ceskymi povahami na jednicku.Z hercu, jimz se nedostalo tolik prostoru bych chtel predevsim vyzdvihnout Frantiska Kovarika. Vetsiho casu dostal pan Jiri Adamira , jenz patri k mym nejoblibenejsim postavickam serialu. (27.09.2008)

Neznám lepší český televizní seriál. Je evidentní detailní znalost reálií protektorátní Prahy i detailní znalost lidských charakterů - zde není černobílých postav. Uvědomnělý komunistický odbojář? A není to náhodou zoufalý člověk, který utekl z republiky od rodiny a proto ho nenávidí i vlastní syn? Nebo chce snad někdo říct, že komunistický odboj nepřispěl k pádu fašismu nebo dokonce že na konci války lidé nevítali Rudou armádu s nadšením? V tomhle seriálu nechybí napětí, humor ani romance a herecké výkony jsou zde jedny z nejlepších, které byly na obrazovce k vidění. (18.05.2005)

O tom, co by mohly vyprávět ... všechny české domy - obzvláště ty starodávné ... solidní ... pavlačové - ty, které hodně pamatují. Schází jim jen drobnost: Dar řeči. Jejich zdi jsou němými svědky našich národních dějim, tudíž měly dost času poznat skrz naskrz naši národní povahu - v originálním televizním seriálu pak měly tu čest stát se kulisami pohnuté doby, která lámala i zocelovala charaktery, když za pochodu měnila podobu světa. Umožnily tak téměř divadelní uchopení osudů obyvatel "jednoho domu", kterým své tváře (i hlasy) propůjčila VELICE silná herecká sestava. Natáčením se evidentně dobře bavila - tím pádem na mě dýchla čirá, ničím nezkalená nostalgie ... a téměř mě porazila: To bývaly časy, když NAŠI herci v ČESKÝCH televizních seriálech zcela samozřejmě HRÁLI - namísto nuceného odříkávání naučených replik. Jenomže oni také měli CO hrát, neboť každá postava měla svůj osobitý profil, kterého se její představitel mohl přidržet - a dialogy nepřipomínaly mlácení prázdné slámy. Dějová linie nese cejch doby, která ji stvořila - ale jen v míře nezbytně nutné, takže excelentní jízdu maličko kazí jen poslední, pátý díl, pojednávající o pražském povstání. Barikáda pěkně pospolu s hrstkou svých obránců - a s trochou rozpaků postává stranou hlavního proudu dějin a divák se důležité informace dozvídá prakticky jen zprostředkovaně z dobového vysílání Českého rozhlasu. Na veliké události prostě maličké jeviště Bagounovy ulice nestačí, neboť historie obyčejně kráčívá po hlavních třídách. Osvoboditele tak lze na vlastní oči vidět jen ve stylizovaných dokumentárních záběrech ... a v úplném závěru si můžete prohlédnout památník s tankem číslo 23, který ovšem na Smíchově už dávno nenajdete. Neboť přišla jiná, zbrusu nová přelomová doba, která měla potřebu šmahem bourat staré symboly jako trapné připomínky všech normalizovaných let - a tak s příkladnou horlivostí ve velkém s vaničkami vylévala i děti ... jakoby ztratila rozlišovací schopnosti - jakoby neuměla (nebo NECHTĚLA) hledat rozdíly mezi letopočty 1945 a 1968. Možná byla skálopevně přesvědčená o své pravdě - nebo se chtěla jen dostatečně zviditelnit (a v horším případně ze svého zviditelnění i profitovat), ale to už je jiná historie ... kdoví, jak dlouho nám vydrží zdánlivě nezbouratelné symboly vystavěné ve žhavé současnosti - při našich mnohdy riskantních hrátkách spojených se šířením "západních hodnot". (09.07.2015)