Byl jednou jeden dům

Som presvedčený, že z nápadu uzavrieť vzorku národa do jedného baráku a ilustrovať na nej jeho povahu, šlo vyťažiť ďaleko, ďaleko viac. Postavy sú iba načrtnuté, vybavené ledva dvoma-troma základnými vlastnosťami. Žiadne skutočné dilemy, aký-taký vývoj som zaznamenal iba pri bývalom boxerovi Josefa Vinklářa. Časovo pritom tento seriál zaberá bezmála dekádu! Tu nič nezmôžu ani špičkoví a obľúbení herci, i keď sú to práve oni, kto napriek spomínaným nedostatkom, robí tento seriál stráviteľným. Po prvej epizóde som ale čakal ďaleko viac, posledná potom sklamala úplne; akoby bola useknutá, ani sa v nej vlastne všetky osudy neuzavreli. Riedke, nedotiahnuté, od istého momentu preľaknuté samé zo seba. (23.01.2014)

Nemůžu si pomoct, ale můj osobní dojem je, že všechny dostupné díly jsou prostříhané. Jedině snad 4. díl trvá téměř 80 minut, ostatní kolem jedné hodiny. Ten seriál jsem ještě kdysi viděla několikrát a dobře si ho pamatuji. V jednotlivých dílech chybí celé scény a to se místy odráží v nepřirozených skocích v ději. Proč to? Každá scéna by stála za shlédnutí. (04.09.2015)

O tom, co by mohly vyprávět ... všechny české domy - obzvláště ty starodávné ... solidní ... pavlačové - ty, které hodně pamatují. Schází jim jen drobnost: Dar řeči. Jejich zdi jsou němými svědky našich národních dějim, tudíž měly dost času poznat skrz naskrz naši národní povahu - v originálním televizním seriálu pak měly tu čest stát se kulisami pohnuté doby, která lámala i zocelovala charaktery, když za pochodu měnila podobu světa. Umožnily tak téměř divadelní uchopení osudů obyvatel "jednoho domu", kterým své tváře (i hlasy) propůjčila VELICE silná herecká sestava. Natáčením se evidentně dobře bavila - tím pádem na mě dýchla čirá, ničím nezkalená nostalgie ... a téměř mě porazila: To bývaly časy, když NAŠI herci v ČESKÝCH televizních seriálech zcela samozřejmě HRÁLI - namísto nuceného odříkávání naučených replik. Jenomže oni také měli CO hrát, neboť každá postava měla svůj osobitý profil, kterého se její představitel mohl přidržet - a dialogy nepřipomínaly mlácení prázdné slámy. Dějová linie nese cejch doby, která ji stvořila - ale jen v míře nezbytně nutné, takže excelentní jízdu maličko kazí jen poslední, pátý díl, pojednávající o pražském povstání. Barikáda pěkně pospolu s hrstkou svých obránců - a s trochou rozpaků postává stranou hlavního proudu dějin a divák se důležité informace dozvídá prakticky jen zprostředkovaně z dobového vysílání Českého rozhlasu. Na veliké události prostě maličké jeviště Bagounovy ulice nestačí, neboť historie obyčejně kráčívá po hlavních třídách. Osvoboditele tak lze na vlastní oči vidět jen ve stylizovaných dokumentárních záběrech ... a v úplném závěru si můžete prohlédnout památník s tankem číslo 23, který ovšem na Smíchově už dávno nenajdete. Neboť přišla jiná, zbrusu nová přelomová doba, která měla potřebu šmahem bourat staré symboly jako trapné připomínky všech normalizovaných let - a tak s příkladnou horlivostí ve velkém s vaničkami vylévala i děti ... jakoby ztratila rozlišovací schopnosti - jakoby neuměla (nebo NECHTĚLA) hledat rozdíly mezi letopočty 1945 a 1968. Možná byla skálopevně přesvědčená o své pravdě - nebo se chtěla jen dostatečně zviditelnit (a v horším případně ze svého zviditelnění i profitovat), ale to už je jiná historie ... kdoví, jak dlouho nám vydrží zdánlivě nezbouratelné symboly vystavěné ve žhavé současnosti - při našich mnohdy riskantních hrátkách spojených se šířením "západních hodnot". (09.07.2015)

Českými hereckými esy nabitý a docela koukavý seriál s pěknou znělkou. Vypráví o životě v pavlačovém domě za válečných let očima normalizace - tím pádem tu máme zlého a protivného podnikatele, jeho děti jsou nemorální oportunisté a vedle toho komunisté vedou hrdinný odvážný protinacistický odboj. Scénáristé později pracovali na 30 případech majora Zemana. Na druhou stranu divák není držen za ručičku a některé věci jsou jen naznačeny - takže jsem asi jako ne-pamětník nepochopil vše. Pozoruhodný je casting, kde třeba 35-letý Jiří Hrzán hraje 16-letého kluka - je to asi něco podobného jako když Ladislav Pešek hrál 30-letého maturanta. (19.03.2024)

Vykreslená předválečná atmosféra osudů svérázných obyvatel z Bagounové ulice ze Žižkova byla nádherně natočená. Dnes už se taková pospolitost v domech nenosí. Byl to takový zvláštně příjemný, ale svérázný svět pavlačových lidiček. Obsazení známými herci toho času byla trefa do černého. Ohromná kulisa žižkovského pavlačového domu byla vytvořena v atelieru Barrandovského studia a malá část venkovních záběrů byla z Ostrovní a Spálené ul. Prahy 1. Ale teď se vraťme v historii o nějakých pár let zpátky. Přidám malou historku. Můj děda prožil své dětství v obdobném domě, kde byl obchod pana Procházky, který prodával prakticky všechno: čokolády, bonbony, mouku, čaj, lízátka, různé věci do domácnosti. Samozřejmě někteří lidé si nemohli dovolit vše koupit. Proto mnoho chudých rodin té doby si kupovalo v tomto obchodě na dluh. Procházka dluhy lidem nejchudším odpouštěl. Jaký to byl pro něj šok, když tři roky po válce jednou kdosi ráno zaklepal na roletu obchodu a to nevěštilo nic dobrého. A syn z té rodiny nejchudších vše pro akční výbor zabavil. Pan Procházka rok po likvidaci obchodu se vrátil z vězení. Vyhublý, s téměř podlomeným zdravím. Z dobráka zbyl jen šedivý knír a smutné oči. I taková byla doba. Zpět k seriálu, musím je pochválit, všichni to hráli velmi dobře. A určitě se ještě rád znovu podívám. (30.12.2008)