Podzimní sonáta

Pôsobivá komorná dráma, ktorej na výborný dojem stačilo naozaj len málo - v tom bol práve majster maestro Bergman. Len dve skvelé herečky a jeden dom, resp. jedna miestnosť. Podobne ako v inom Bergmanovom snimku Nattvardsgästerna (1963), aj tu sa nachádza jeden klenot medzi filmovými dialógmi - nočný rozhovor matky s dcérou. Tak magické, no pritom obsahovo a štylisticky presné vyjadrenie svojich citov a trápenia som vo filme snáď ešte ani nevidel, naozaj jedinečný zážitok. Bludný kruh medzi prácou a deťmi raz rodičov v plnej sile dostihne. City, ktoré od nás nedostanú naše deti potom žiaľ logicky nedokážu dať niekomu inému, ich miesto vyplní len prázdnota a nešťastie. Smutná vec. 85/100 (07.11.2016)

Tak tohle je typický Bergman. S citem odhaluje minulost i přítomnost vztahu matky a dcery. Zpočátku jen po kapkách dává divákovi ochutnat tenhle, snad až příliš hořký nápoj, aby ho na něj v samém závěru nalil celé vědro. Celý film je vlastně vodopád slz, nepochopení, citových zmatků a výčitek. Ingrid Bergman a Liv Ullman v něm však plavou opravdu bravurně. Doporučuji všem milovníkům Filmového klubu. (18.04.2006)

Vztahy mezi rodiči a dětmi jsou mnohdy komplikované, mnohdy bolestné a mnohdy plny nevyřčených křivd a tichých tajemství. Každá rodina má svou třináctou komnatu, kterou není radno otvírat a Ingmar Bergman to moc dobře ví. A přesto, či možná spíše právě proto, své diváky nijak nešetří. Ba co víc, on jim onen pomyslný klíč přímo vkládá do dlaní! (26.11.2005)

Tak tady mě Bergman po dvou vynikajících filmech hodně zklamal. Já nevím, je to celé takové televizní, divadelní, nijaké. Pořád se tam jenom mluví a mluví a mluví, nekonečné dialogy omílané pořád dokola mi do hlavy mimoděk vypalovaly představu velké ležaté osmičky. Příliš to nechápu, tak nějak se to vymyká oné zádumčivé severské mentalitě, tak známé z jiných, mimojiné i Bergmanových filmů. Navíc mě dost rušily ostré střihy mezi některými scénami, kdy předchozí scéna ještě nestačila doznít a už tu byla druhá. Tak mě napadá, že by to naprosto stejně posloužilo jako rozhlasová hra, obraz je totiž v Podzimní sonátě jenom nuceným prvkem k doprovodu nepřetržitého proudu slov a přiřazení tváře k hlasu dvou hlavních postav. (08.04.2012)

Viděl jsem kolem dvacítky Bergmanových filmů a můžu říct, že tenhle snímek patří mezi ty nejpůsobivější, nejsilnější, nejemotivnější a nejpravdivější, které tento švédský filmový umělec natočil. Podobně jako v Šepotech a výkřicích jde o drama, které těží z neřešených a dlouhobých rodinných traumat, utrpení jednotlivce i celé rodiny, smutku z těžce nemocné dívky a vztahu mezi jejími ošetřovatelkami. Podzimní sonáta je provedena v mnohem komornější formě, ale o to působivější je výsledek. Celý děj stojí a padá na neuvěřitelných maxioscarových výkonech Liv Ullmannové a Ingrid Bergmanové. Noční scéna s rozhovorem dcery s matkou je to nejsilnější, co snad lze na filmovém plátně předvést. Takové scény a vůbec takové filmy definují hranice filmařského umění, kdy autor dokáže podat maximální výpověď, aniž by podléhal snaze po křečovité originalitě. Ačkoli jsem viděl Podzimní sonátu už potřetí, ani na okamžik mě nenapadlo jít s hodnocením pod pět * (08.09.2006)