Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHrají:
Ingrid Bergman, Liv Ullmann, Lena Nyman, Halvar Björk, Gunnar Björnstrand, Erland Josephson, Georg Løkkeberg, Eva von Hanno, Marianne Aminoff, Mimi Pollak (více)VOD (2)
Obsahy(1)
I v Podzimní sonátě zůstává Bergman věrný svým obrazům světa lidských duší. Komorní drama dvou žen, matky, jež se snaží utéci před odpovědností za nenaplněné životní osudy svých dcer a mladé ženy, jež v sobě koncentruje minulá utrpení. Napětí mezi nimi vrcholí a ukáže se jak hluboce se ženy od sebe vzdálily a jak nepřekonatelné je jejich neporozumění. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (102)
Tak tady mě Bergman po dvou vynikajících filmech hodně zklamal. Já nevím, je to celé takové televizní, divadelní, nijaké. Pořád se tam jenom mluví a mluví a mluví, nekonečné dialogy omílané pořád dokola mi do hlavy mimoděk vypalovaly představu velké ležaté osmičky. Příliš to nechápu, tak nějak se to vymyká oné zádumčivé severské mentalitě, tak známé z jiných, mimojiné i Bergmanových filmů. Navíc mě dost rušily ostré střihy mezi některými scénami, kdy předchozí scéna ještě nestačila doznít a už tu byla druhá. Tak mě napadá, že by to naprosto stejně posloužilo jako rozhlasová hra, obraz je totiž v Podzimní sonátě jenom nuceným prvkem k doprovodu nepřetržitého proudu slov a přiřazení tváře k hlasu dvou hlavních postav. ()
Dá sa povedať, že celému filmu kraľuje Ingrid Bergman, ktorá zavŕšila svoju hereckú kariéru naozaj strhujúcim koncertom. Aj keď je tento film označovaný medzi najlepšie Bergmanove snímky a získal množstvo ocenení, je veľmi podobný s jeho ostatnou tvorbou, čím sa naozaj veľmi rýchlo stratí. Celé toto stručne a výstižne okomentoval ad. ()
Silné psycho drama, to nelze snímku upřít. Můj jediný problém je ten, že jsem za svůj život nikdy nebyl matka ani dcera, ba dokonce jsem nikdy nebyl v situaci, kterou se zaobírá tento film. Jednotlivé scénky jsou silné a upřímné. Obě herečky jsou famózní a dokonce se mi po kůži prohnala husí kůže, když dcera začala matce vyčítat svá minulá utrpení. Dialogy jsou inteligentní a s většinou pronesených slov nelze nesouhlasit. Jen jsem se v tom prostě absolutně nenašel, tudíž nejsem schopný se do snímku dostatečně vžít a patřičně ho docenit. Možná někdy v budoucnu. ()
První Bergman, který mě minul, a to zcela, jak po tématické stránce, tak především po té emoční. Nečekal bych, že ze všech režisérů zrovna on nacpe pod jednu střechu postiženou nechtěnou dceru, potrat, nevěru, tragické úmrtí dítě a mnohá další "lacině podbízivá" artová témata. Což by mohlo i tak fungovat, kdyby nešlo o jeho nejukecanější snímek. Respektivě prázdně utlachaný od první do poslední minuty. Přitom to samé šlo sdělit i mlčením. A jak dokazuje jediná scéna kdy se rozhostí ono blahodárné ticho (ano, ta s posezením u piána), tak i mnohonásobně působivěji. Když to vezmu kolem a kolem, tak spíše než celý film, mě zaujala kratičká pasáž jemu věnovaná v Bergmanově Laterně Magice. Těch pár odstavců je působivostí i dopadem v úplně jiných sférách než celá Podzimní sonáta, která v mých očích (a kvůli uřvanosti hlavně uších) měla místo teatrální afektovanosti vsadit na posmutnělou podzimní melancholii. Pak bych jí vzal na milost. A rád. ()
Říká se, že zatímco v tragédii k hrdinovi vzhlížíme s obdivem a bázní a na komického hrdinu a jeho řešení konfliktu se díváme z patra, v dramatu jsme to my, je to náš konflikt, náš problém, který se hrdina hry snaží za nás vyřešit. V případě Podzimní sonáty můžeme mluvit o oscilaci mezi obojím - k postavám vzhlížíme a jindy z jejich sebezpytu pociťujeme veselí (to pak-li že jsme mladí, mainstreamem odkojení yuppíci, kteří tenhle film objevili náhodou). A někdy zas, to v třetím případě my = postavy, cítíme určitý zmatek a obavy. To je v pořádku. To je normální. V pořádku je, i když nic takového necítíme. I to je normální. Všechny pocity jsou normální a nikdo by si nad nimi neměl lámat hlavu. ____ Bergman pracuje v Podzimní sonátě s trojí technikou: 1, Mezi nejdůmyslnější patří využívání zrcadlových neuronů (mirror neuron). Klíčová otázka: Proč se postavy dívají tak často jakoby „do“ objektivu? Je to proto, abychom viděli v detailu (celá hlava v záběru) jejich tvář, následkem čehož víme, co prožívají. A psychologická odezva zrcadlových neurů říká, že když někdo něco vykonává a my to vidíme, cítíme, že to sami také vykonáváme. 2, Léčebný úkol psychoanalýzy vychází z toho, aby pacient přestal racionalizovat nesmysly, aby si přiznal vytěsněné potíže, aby je tzv. znovuobjevil a znovu prožil, a tím se jich definitivně zbavil. Proto přijela matka za dcerou - aby kriticky přezkoumaly staré rány, a proto tak snadno přimykají v reálu zneužívané dívky k násilníkům. 3, Hlavní problém Bergmanových filmů je v jejich četnosti, která devalvuje jejich hodnotu, a rovněž v jejich obsedantní nutkavosti potlačovat filmovou formu na úkor formy divadelní. ()
Galerie (62)
Zajímavosti (8)
- Ingrid Bergman (Charlotte) se údajně během natáčení zdokonalila ve hře na klavír. (Terva)
- Ingrid Bergman (Charlotte) hrála pianistku i ve svém prvním americkém filmu Intermezzo: A Love Story (1939). (Kulmon)
- Ingrid Bergman sice ztvárnila pianistku Charlottu, ale osoba, kterou opravdu vidíme a slyšíme hrát, je exmanželka Ingmara Bergmana Käbi Laretei, uznávaná koncertní pianistka. (Kulmon)
Reklama