Podzimní sonáta

Tridsať rokov si nevedeli k sebe nájsť cestu. Matka a dcéra. Potom si to však vyliali pred seba plnými kýblami. Všetko to, čo si o sebe mysleli a nepovedali. Opovrhnutie, závislosť, odvrhnutie, nepochopenie, zakázaná láska, potrat, postihnutá sestra .... Otvorili si tak cestu k ďalším rokom. Bude to však stačiť? Pochopia to? Ingmar Bergman dal dokopy Liv Ullman s Ingrid Berman, pre ktorú to bol posledný film. (23.12.2015)

Říká se, že zatímco v tragédii k hrdinovi vzhlížíme s obdivem a bázní a na komického hrdinu a jeho řešení konfliktu se díváme z patra, v dramatu jsme to my, je to náš konflikt, náš problém, který se hrdina hry snaží za nás vyřešit. V případě Podzimní sonáty můžeme mluvit o oscilaci mezi obojím - k postavám vzhlížíme a jindy z jejich sebezpytu pociťujeme veselí (to pak-li že jsme mladí, mainstreamem odkojení yuppíci, kteří tenhle film objevili náhodou). A někdy zas, to v třetím případě my = postavy, cítíme určitý zmatek a obavy. To je v pořádku. To je normální. V pořádku je, i když nic takového necítíme. I to je normální. Všechny pocity jsou normální a nikdo by si nad nimi neměl lámat hlavu. ____ Bergman pracuje v Podzimní sonátě s trojí technikou: 1, Mezi nejdůmyslnější patří využívání zrcadlových neuronů (mirror neuron). Klíčová otázka: Proč se postavy dívají tak často jakoby „do“ objektivu? Je to proto, abychom viděli v detailu (celá hlava v záběru) jejich tvář, následkem čehož víme, co prožívají. A psychologická odezva zrcadlových neurů říká, že když někdo něco vykonává a my to vidíme, cítíme, že to sami také vykonáváme. 2, Léčebný úkol psychoanalýzy vychází z toho, aby pacient přestal racionalizovat nesmysly, aby si přiznal vytěsněné potíže, aby je tzv. znovuobjevil a znovu prožil, a tím se jich definitivně zbavil. Proto přijela matka za dcerou - aby kriticky přezkoumaly staré rány, a proto tak snadno přimykají v reálu zneužívané dívky k násilníkům. 3, Hlavní problém Bergmanových filmů je v jejich četnosti, která devalvuje jejich hodnotu, a rovněž v jejich obsedantní nutkavosti potlačovat filmovou formu na úkor formy divadelní. (11.11.2008)

Viděl jsem kolem dvacítky Bergmanových filmů a můžu říct, že tenhle snímek patří mezi ty nejpůsobivější, nejsilnější, nejemotivnější a nejpravdivější, které tento švédský filmový umělec natočil. Podobně jako v Šepotech a výkřicích jde o drama, které těží z neřešených a dlouhobých rodinných traumat, utrpení jednotlivce i celé rodiny, smutku z těžce nemocné dívky a vztahu mezi jejími ošetřovatelkami. Podzimní sonáta je provedena v mnohem komornější formě, ale o to působivější je výsledek. Celý děj stojí a padá na neuvěřitelných maxioscarových výkonech Liv Ullmannové a Ingrid Bergmanové. Noční scéna s rozhovorem dcery s matkou je to nejsilnější, co snad lze na filmovém plátně předvést. Takové scény a vůbec takové filmy definují hranice filmařského umění, kdy autor dokáže podat maximální výpověď, aniž by podléhal snaze po křečovité originalitě. Ačkoli jsem viděl Podzimní sonátu už potřetí, ani na okamžik mě nenapadlo jít s hodnocením pod pět * (08.09.2006)

Většina Bergmanovy tvorby, kterou jsem zatím viděl, je zatížená zbytečnou doslovností. Není to tak, že by témata, která režisér otevírá, neotevírala před divákem palčivé otázky nebo že by jeho snímky neměly symbolický rozměr, který provokuje k domýšlení. To, na co narážím, je určité přetížení dialogy, v nichž musí být vysloveno vše, nad čím postavy uvažují, a není zde tudíž pochybnost o jejich duševních pochodech. V Podzimní sonátě to jde až do takového extrému, že se nelze zbavit dojmu, jako by člověk ČETL psychologickou novelu, nikoli sledoval film. Není tu prostor pro náznak. V literárním médiu by se některé scény daly snadno inscenovat jako "vnitřní monolog postavy", v tom filmovém pak postavy často mluví samy k sobě a ztrácejí tak životnost. A zatímco bych Bergmanovy myšlenky s chutí četl na papíře, tenhle snímek na mě naopak velmi "papírově" působí. Mám dojem, že to určitý rys, který nabývá v režisérově pozdní tvorbě na síle. Samozřejmě má snímek i filmové kvality, které je třeba vyzdvihnout. Close-upy na obličeje Ullmannové a Bergmanové nepostrádají nic z kompozičního nadání Svena Nykvista, které už tolikrát prokázal a herecky jde o koncert obou slavných žen evropského filmu. (10.08.2018)

První Bergman, který mě minul, a to zcela, jak po tématické stránce, tak především po té emoční. Nečekal bych, že ze všech režisérů zrovna on nacpe pod jednu střechu postiženou nechtěnou dceru, potrat, nevěru, tragické úmrtí dítě a mnohá další "lacině podbízivá" artová témata. Což by mohlo i tak fungovat, kdyby nešlo o jeho nejukecanější snímek. Respektivě prázdně utlachaný od první do poslední minuty. Přitom to samé šlo sdělit i mlčením. A jak dokazuje jediná scéna kdy se rozhostí ono blahodárné ticho (ano, ta s posezením u piána), tak i mnohonásobně působivěji. Když to vezmu kolem a kolem, tak spíše než celý film, mě zaujala kratičká pasáž jemu věnovaná v Bergmanově Laterně Magice. Těch pár odstavců je působivostí i dopadem v úplně jiných sférách než celá Podzimní sonáta, která v mých očích (a kvůli uřvanosti hlavně uších) měla místo teatrální afektovanosti vsadit na posmutnělou podzimní melancholii. Pak bych jí vzal na milost. A rád. (26.10.2008)