Podzimní sonáta

Reziser Yngmar Bergman /Sedma Pecet, Hadi vejce, Vargtimmen/ natocil dalsi film o tom, ze zivot sa s ludmi 2x nemazna a pripravi im hodne nepriatelske rany osudu. Filmu suverenne kraluje Ingrid Bergman /Casablanca, Spellbound/, ktora rozhodne vedela hrat, a tematicky ide o pribeh 2 zien /Liv Ullmann a Ingrid Bergman/, ktore az postupom casu zistuju, ako sa oddialili a ako tazko sa hlada porozumenie a vzajomny respekt. Vyborna je najma pani Bergman v roli matky, ktora uteka pred zodpovednostou za nenaplnene osudy svojich dcer. Liv Ullman v roli zeny, ktora ma sramy na dusi je tiez samozrejme vyborna. Takze dalsi ultimativny zasek z kvalitnej europskej mimohollywoodskej filmarskej produkcie. A na zavet uz len dodam ... nie, nie - chcel som napisat, ze na zazvor ..... nie, nie - na uver ...... no proste 100 % (09.09.2014)

Přepsáno v únoru 2019. Podzimní sonáta je nemilosrdně přímá psychoanalytická terapie Bergmanových vlastních běsů. Na herecké poloze Liv Ullmann nevidím příliš přirozenosti, její strojenost mě nedůstojně dusí. Psychologická hloubka filmu má naštěstí jiné přednosti, obrazové kompozice probouzí niterné pocity do viditelné formy, každá traumatická bolest minulosti povstává v detailech tváří a svádí nelítostnou řež. Neustálý pocit ublížení nectí soucit, spravedlnost se barví rudou barvou neúprosné a osvobozující pomsty tvrdě odsuzujících slov. Uvažuje se o pojmu zodpovědnost, láska a psychické mrzačení vlivem prožitků výchovy, splétají se souvislosti. Vyvolávají se intimní otázky viny, utrpení, osamělosti a prázdnoty. Pochopení se neschopně válí v slzách vlastní hanby, soukromé ochranné zdi a strach z další bolesti jsou nejtěžší překážkou. Hlavní postavou generačního střetu dávných křivd a neblahých psychologických následků je Eva (Liv Ullmann, jako malá Linn Ullmann), plačtivý uzlíček nervů. Jediným jejím přáním je upřímné uznání její matky, přesto odmítá každé podané slovo i natahující se zoufalé ruce. Osud jí dal nejednu zákeřnou ránu, přesto se její největší bol ukrývá v dětství a nepřekonané zášti k matce. Zpověď znamená uvolnění i nemilosrdně subjektivní odsouzení. Druhým vrcholem extravagantní psychoanalýzy je Charlotte Andergast (dobrá Ingrid Bergman), slavná koncertní pianistka a Evina matka. Nitky nedorozumění vedou do zkušenosti vlastního dětství a k nedostatku vůle k překonání soukromých slabostí. Impulsem je strach a nesnesitelná tíseň z vlastní neschopnosti. Lékem je jednostranné zaměření na svou osobu a hvězdnou kariéru. Důležitou postavou je Helena (Lena Nyman), mladší Evina sestra a Charlottina postižená dcera. Závažné psychické onemocnění je nejtvrdším obviněním nedostatečné úlohy matky. Výraznou postavou je také Viktor (sympatický Halvar Björk), šlechetný Evin manžel a její nejpevnější životní opora. Z dalších rolí: Charlottin dlouholetý agent Paul (Gunnar Björnstrand), nešťastný Evin a Helenin otec Josef (Erland Josephson), či Charlottin přítel Leonardo (Georg Løkkeberg). Podzimní sonáta rozkrývá strach vnitřních světů. Soukromí běsi jsou plodem neurovnaného dětství. Působivá psychologická hra hledá pochopení. (05.06.2009)

Dá sa povedať, že celému filmu kraľuje Ingrid Bergman, ktorá zavŕšila svoju hereckú kariéru naozaj strhujúcim koncertom. Aj keď je tento film označovaný medzi najlepšie Bergmanove snímky a získal množstvo ocenení, je veľmi podobný s jeho ostatnou tvorbou, čím sa naozaj veľmi rýchlo stratí. Celé toto stručne a výstižne okomentoval ad. (02.11.2007)

Bergman se opět vrací do polohy, kde ho mám nejraději - k samotným mezilidským vztahům, k hluboce pojatým postavám, absencí vyumělkovanosti a , předem určených tezí, kterým se celé dílo a život v něm okatě podřizuje. Zde vše střídá velmi silné a nekompromisní psychologické drama, jež skýtá takový potenciál, že se Bergman nijak nebrání jeho dobrou polovinu uzavřít do jediného vypjatého dialogu, který se stává jedním z vrcholů Bergmanova díla. Ten by ovšem nemohl fungovat, kdyby předchozí děj nestavěl na poklidu a jen mírném bublání, které ani nedává tušit, jaká eruptivní a ničivá síla se skrývá pod povrchem. Ovšem ještě jedna věc ohlašuje návrat Bergmana až někam k trilogii o mlčení - možnost naděje, která se na konci přeci jen objeví i když ji mnozí mohou brát s naprostou skepsí jen jako pouhé trýznivé přání. Ale i ono má svoji cenu a stává se samo jistým příslibem. (19.04.2010)

Bergman má podľa mňa aj lepšie filmy. Jesenná sonáta je dosť ukecaná, včítane samomluvy. Ale! Na druhej strane je to úplne priekopnícky počin na tému - rodičia mi skurvili život, nie nejakým fyzickým týraním alebo chýbajúcim sociálnym zázemím, proste iba svojím ignorantským prístupom, no zároveň sme k sebe navzájom tak pripútaní, že, či už to nazveme láskou alebo nenávisťou, vraciame sa k tejto domovskej emócii znova a znova. (03.08.2023)