Pramen panny

Jednoduchý, přímočarý příběh, ze kterého by každý jiný režisér uhnětl průměrný film. Ale mistr Bergman z něj vytvořil něco neopakovatelného. Každý pohled, každé gesto, každé slovo, kterých je pomálu - jen tolik, kolik jich tam patří, každý záběr na krajinu, všechno má význam a hraje přesně to, co má. Po pětapadesáti letech, černobílé - a jako by to natočil včera. (18.10.2015)

Niekoľko Bergmanových filmov ma pro opätovnom zhliadnutí sklamalo, ale som rád, že Prameň panny medzi ne nepatrí. Nemám ambíciu písať rozbor tohto výnimočného filmu. To už spravili viacerí predo mnou. Stačí napísať, že som si vychutnal film nakrútený pred pol storočím, na ktorom to takmer nie je poznať, čierno-biely, pričom som vnímal farby prírody i odevov, silno religiózny bez toho, aby to mňa-bezverca popudzovalo. Na rozdiel od súčasných filmov nie je ani rozťahaný, nadstavovaný, všetko v ňom má svoje miesto a dokonca aj švédština mi v ňom znela akosi príjemnejšie, než obvykle. O skvelej réžii, vynikajúcej kamere a o nezabudnuteľnej úlohe patriarchálneho otca rodiny, vtedy ešte mladého Maxa von Sydow, je zbytočné písať. Som veľmi rád, že v rámci prehliadky Bergmanových filmov som mal príležitosť opätovne so pozrieť Prameň panny a utvrdiť sa, že na mojich pôvodných dojmoch z neho sa ani po desťaročiach nič nezmenilo. (02.11.2015)

A jak jsem rád, že jsem dosud ještě pořád neviděl ani jednu verzi The Last House on the Left. Patrně by mi to zkazilo ten požitek ze sledování mistrova veledíla. Jestliže bych na výborné Hodině vlků nakonec přece jen našel pár nedostatků, Pramen panny je takřka dokonalý. Jednoduchý, přímý, syrový příběh nastavující zrcadlo mnohému lidskému chování, myšlení a jednání. Nádherné lokace, skvělé kulisy, interiéry, trefné herecké výkony. Jedním slovem krása. (21.06.2012)

Neuvěřitelně intenzivní a sugestivní spojení středověké balady a špinavého psychologického filmu, v jehož ústředním bodě stojí motiv nevinnosti a pomsty. Od bezstarostného a sluncem prozářeného úvodu (vskutku panenského) až k brutální defloraci severskou temnotou a animálností pomsty. Bergman využívá ornamentálního jazyka na pomězí básně, který skvěle kontrastuje se syrovostí a detailem obrazu. Vkrádá se neodbytná otázka, zda tohle viděl Vláčil... Narozdíl od Markéty Lazarové je Pramen panny méně postaven na symbolice, o to více dává prostoru psychice a motivacím. Fantastický Max von Sydow předvádí na plátně jednu z nejpřesvědčivějších studii člověka mstícího se z absolutní bolesti. Jaksi upozaděná je Birgitta Valberg, ale z její mateřské role vyzařuje intenzivní křehkost a jakási utajená ženská síla. Pro Bergmana typicky se ve filmu střetávají zdánlivě uhlazenější různorodé ženské principy a surový svět mužů... výsledkem je sousto, které člověka dokáže odrovnat na ploše několika záběrů. Film pohansky animální, ale i křesťansky pokorný ve svém vyznění... Dokonalost sama. (03.11.2008)

Styl Ingmara Bergmana mě po asi sedmi filmech trochu omrzel. Některé prapodivné a nevěrohodné herecké výkony (ano, i Sydowa) zejména v akční scéně a poté ve znásilnění, které bylo samotné značně obelháno a na mě působilo až amatérsky a také ještě s mým přesvědčením nekorespondující závěr, tvoří fragmenty, které plné hodnocení citelně skrouhly. Jinak je to ale, pokud to není příliš hrubé vyjádření, Bergmanův kvalitní standard, s výbornou kamerou, kterou oceňuji i já, člověk, jenž si podobných věcí nevšímá. Dále mě mrzí, že režisér tak často ve svých dílech opomíjí hudbu. Jinak ale příběh byl fajn a líbí se mi takovéto filmové pojetí středověku. (04.01.2007)