Pramen panny

Srovnání s Vláčilem se nedá vyhnout a Bergman u mě vítězí čistotou, nelomeností, neokázalostí, přímočarostí, prostotou, s nimiž sahá po nejarchetypálnějších obrazech, činech, otázkách, pocitech, nekontaminovaných snahou „dělat umění“, ale jen a jen „cosi vyjádřit“ (odtud mj. nepřítomnost hudby ve vypjatých okamžicích). Scéna ve mlýně (či co to vůbec je) je pro mě další z nepochopitelných bergmanovštin, halucinačních výletů mimo racionálno, které jako tvor až nepohodlně rozumový miluju a které nikdo jiný než Bergman neumí (viz též Tvář). (03.10.2014)

A jak jsem rád, že jsem dosud ještě pořád neviděl ani jednu verzi The Last House on the Left. Patrně by mi to zkazilo ten požitek ze sledování mistrova veledíla. Jestliže bych na výborné Hodině vlků nakonec přece jen našel pár nedostatků, Pramen panny je takřka dokonalý. Jednoduchý, přímý, syrový příběh nastavující zrcadlo mnohému lidskému chování, myšlení a jednání. Nádherné lokace, skvělé kulisy, interiéry, trefné herecké výkony. Jedním slovem krása. (21.06.2012)

Neuvěřitelně intenzivní a sugestivní spojení středověké balady a špinavého psychologického filmu, v jehož ústředním bodě stojí motiv nevinnosti a pomsty. Od bezstarostného a sluncem prozářeného úvodu (vskutku panenského) až k brutální defloraci severskou temnotou a animálností pomsty. Bergman využívá ornamentálního jazyka na pomězí básně, který skvěle kontrastuje se syrovostí a detailem obrazu. Vkrádá se neodbytná otázka, zda tohle viděl Vláčil... Narozdíl od Markéty Lazarové je Pramen panny méně postaven na symbolice, o to více dává prostoru psychice a motivacím. Fantastický Max von Sydow předvádí na plátně jednu z nejpřesvědčivějších studii člověka mstícího se z absolutní bolesti. Jaksi upozaděná je Birgitta Valberg, ale z její mateřské role vyzařuje intenzivní křehkost a jakási utajená ženská síla. Pro Bergmana typicky se ve filmu střetávají zdánlivě uhlazenější různorodé ženské principy a surový svět mužů... výsledkem je sousto, které člověka dokáže odrovnat na ploše několika záběrů. Film pohansky animální, ale i křesťansky pokorný ve svém vyznění... Dokonalost sama. (03.11.2008)

Styl Ingmara Bergmana mě po asi sedmi filmech trochu omrzel. Některé prapodivné a nevěrohodné herecké výkony (ano, i Sydowa) zejména v akční scéně a poté ve znásilnění, které bylo samotné značně obelháno a na mě působilo až amatérsky a také ještě s mým přesvědčením nekorespondující závěr, tvoří fragmenty, které plné hodnocení citelně skrouhly. Jinak je to ale, pokud to není příliš hrubé vyjádření, Bergmanův kvalitní standard, s výbornou kamerou, kterou oceňuji i já, člověk, jenž si podobných věcí nevšímá. Dále mě mrzí, že režisér tak často ve svých dílech opomíjí hudbu. Jinak ale příběh byl fajn a líbí se mi takovéto filmové pojetí středověku. (04.01.2007)

Přepsáno v lednu 2019. Pramen panny je tíživé drama v existenciálních křivkách. Severská legenda je vybudována mezi sazemi, špínou, divokostí hlubokých lesích a sluncem ozářenou jarní mýtinou. Hlavním lidským instinktem je boj o přežití, náboženství získává svou sílu ze strachu, všudypřítomná zvířecí sexualita mužského pokolení je prostředkem k vypuzení nahromaděné frustrace jedinců. Zášť vzývá temnotu předků, křesťanství se i ve své bigotní nadřazenosti rádo prezentuje šlechetnou tváří a vzorovým chováním, hodného následování. Pomsta křesťanského boha, i v konturách upřímné lidskosti, je nemilosrdná a nedává druhou šanci, pochybnost víry se upevňuje krví a budováním pomníku k prokázání své stálé náboženské oddanosti. V kontextu s vírou se přetřásá téma pocitu viny a sebemrskačství, trestu i odpuštění. Hlavní postavou nejzávažnější rodinné tragédie je Töre (velmi dobrý Max von Sydow), prosperující zeman s laskavým srdcem. Ježíšovo učení lásky je uctívanou hodnotou, ale boží spravedlnost je nepředvídatelná ve všech svých důsledcích nezvratnosti. Pomsta je uspokojením, prolitou krev uchlácholí pouze další prolitá krev. Hospodin je nesrozumitelný v nenadále nastalé rozporuplnosti skutků. Hlavní ženskou postavou je Karin (zajímavá Birgitta Pettersson), mírně rozmazlená a naivně důvěřivá zemanova dcerka. Pocit neohroženosti je výsledkem dychtivého očekávání mládí a nedostatkem životních skutečností. A ani láska k bohu a svému otci nenabízí spásu vlastní duši. Významnou postavou je Märeta (velmi zajímavá Birgitta Valberg), Karinina úzkostlivě starostlivá matka. Smysl života je vyrván z jejího náruči, po něm následuje křesťanské přebírání viny všehomíru. Důležitou postavou je Ingeri (pozoruhodná Gunnel Lindblom), prototyp temné stránky lidské duše a služebná na zemanském dvoře. Její zášť je pocitem životní nespravedlnosti a pohlazení je signálem rozervanosti nekompromisního života. Mezi významné postavy patří tři nevyzpytatelní bratři. Jejich hlavou je prostřední (dobrý Axel Düberg), výřečný v mámení života. Nejzběsilejší je nejstarší (pozoruhodný Tor Isedal), důrazný ve své impulzivnosti a chroptícím oněmění. Nejvíce poznamenaný hrůzným činem je nejmladší a ještě nedospělý (zajímavý Ove Porath). Ani dětství není zárukou nevinnosti, k trestu se kráčí nevědomky tou nejkratší cestou. Osud se vyžívá v cynismu spojitostí. Z dalších rolí: děsivý hlídač mostu a nepříjemný hlas svědomí (Axel Slangus), spolehlivá hospodyně na zemanském dvoře a Ingerinina matka Frida (Gudrun Brost), či svérázný žebrák s poeticky chmurnou mluvou (Allan Edwall). Panenská čistota je uctívána, naturalismus existencialismu je ovšem proti. Pramen panny není pochybností o víře, ale nahání do kontrastu ušlechtilost víry se zdivočele zvířecími pudy člověka. Film je úchvatný v obrazových kompozicích i nekompromisním prostředím severské ponurosti a boží nespravedlnosti. Poetika existencialismu nabízí silný filmový prožitek. (10.10.2009)