Samotáři

// To je tak, když jdete po dlouhé době do kina na český film od jednoho z mála tvůrců, který podle vás za něco stojí a sejme vás to tak, že pak nechcete koukat na nic jiného. Naštěstí v případě Samotářů to je i fakt, že vidět je jednou, kouskovitě, před bůhvíkolika lety, vzhledem k mému zájmu také není zrovna sláva... ne, jinak. Je to kurva ostuda. A co že jsem si z toho dnes odnesl? Tak třeba to, že takový film můžu bez nadsázky označit jako zlomový. Je to český milník, velká generační výpověď, příběh sedmi lidí, který dokáže napsat jenom člověk, který je v prvé řadě inteligentní, zkušený a osobitý a v té druhé (protože bez ní by to nešlo) zatraceně talentovaný. A tím vším Petr Zelenka očividně je, protože tohle je jednoduše testament, který se ve své době trefil absolutně do černého. Ale víte, co je na tom úplně nejlepší? Píše se rok 2015, přichází nová generace, tentokrát už jí jsem součástí, a je pomalu na čase, abychom si udělali výpověď novou. Vlastní. A dost možná ještě smutnější. Pravdou totiž je, že jsme se za těch patnáct let *vůbec* nic nenaučili a pořád málo hulíme. (a protože jsem ten komentář měl utnout už někdy kolem trefy do černého, nebude snad nikomu vadit, když ještě v závorce pochválím režiséra Davida Ondříčka a kameru Richarda Řeřichy - jehož jméno si odteď zapamatuji, bez nichž by to taková pecka taky určitě nebyla. Díky!) 10/10 (21.10.2015)

Ti lidi jsou možná blázni, ale upřímně - nepoznáváte se v nich aspoň trošku? Nejsme většinou úplně mimo, a když náhodou ne my, tak zcela určitě ti okolo nás? Nechceme každý někdy někoho obejmout, zmizet v kouzelníkově krabici, zapomenout, zhulit se a být naprosto v pohodě? Není někdy jednodušší najít UFO, než to, co hledáme? Výborná komedie, nezapomenutelné hlášky, fajn hudba i drama jednoduše o lidech. Filmy Davida Ondříčka mě baví a Samotáři patří k mým nejoblíbenějším filmům celkově. (12.11.2010)

Tři a půl hvězdičky, leč pár těch povedených hlášek na víc nestačí. S těžkým srdcem zaokrouhluji lehce dolů, byť je tenhle filmek v naší současné produkci vpravdě osamocen jednooký mezi slepými... - - - - - P.S. (15.3.2011) Po těch letech jsem si při repete uvědomil, jak to kouzlo kamsi sklouzlo a časem vyšumělo... Z umělců mladých a neklidných se stali úmělci zasloužilí, od tehdejší >stajlované< vyhulenosti etablovaní ve všech možných kulturních sračkách co doba dala... I ty hlášky se dnes už povětšinou jeví spíše jako tlachání... Navíc ryze filmovou řečí tenhle film taky zůstal kdesi v mezích >sabotérských< , že... Docela i místy nuda... . . . Ale tak byla to naštěstí >jen< komedie. Mohl by Ondříček vyčudlit dvojku, jako retro drama, bukuju si kopyvřiť na název: "Pidlikáři". "Pytlikáři" by bylo moc laciný, takový zpytlikovaný... :-/ . . . Sakryš, nejraději bych jednu tu hvězdu ubral, ale stejně - zaokrouhlovat se musí... Tak nic. Škoda. (22.02.2006)

"Hulení tady prostě nemá zatím vybudovanou tradici." Když jsem někde zaháknutej, třeba v Dubrovníku, tak mi hned z hlavy vypadne melodie naší hymny a když mám opravdu velkou žízeň, tak ji zaženu nějakým tím koláčkem, abych si posílil dlouhodobou paměť. Já se při sledování tohoto snímku zkrátka neskutečně bavím a to nejsem uživatelem měkkých, tvrdých ani žádných jiných drog, ale tahle sestava v čele s klábosivým vyhulencem roku podává výkon naprosto odpovídající mým touhám po zábavě. (30.03.2015)

Umělá hmota. Je lehká, ohebná, univerzálně využitelná; vystavena žáru smrdí a kroutí se. Lepší je tenhle film nekonfrontovat se skutečností a brát ho jako soubor zelenkovských gagů, protože všelijaké ty řečičky o generačních výpovědi a kdesi cosi... Nevím, možná žiju v jiném světě. Ale Samotáři mi připadali jako kulisový konstrukt, kde je to hulení až do zblbnutí vlastně docela zábavná věc, kde jsou všichni mladí, krásní, umělohmotní. I ta samota je něco, co naši mladí a neklidní hrdinové podstupují z nudy, pouze jako další zábavný experiment ve sterilním papundeklovém světě. Vrcholem je pak Jiří Macháček, který je na první ťuknutí opravdu srandovní, ale když jsem film zkoušel znovu, začal mi jeho "vyčazený pohodář" totálně lézt krkem. A to už vůbec nemluvím o některých dialozích, které jsou tak očividně "vtipné", až mě připravují o duševní klid. To už snad ani není film, to je exhibicionismus. K životnějším patří rozhodně linie se skvěle sehraným ztroskotancem Ivana Trojana a několik dobrých a tak trochu mrazivých point (scéna s Japonci)... (28.01.2004)