Samotáři

Samotáři režiséra Davida Ondříčka a scenáristy Petra Zelenky čerstvě slaví 20 let. Tento film je poté společně třeba s Kouřem, Koljou, Vratnými láhvemi, Hořícím keřem, Kobrami a užovkami nebo Vlastníky jedním z nejzajímavějších a nejlepších zástupců českého filmu po roce 1989. Samotáři sice rozhodně nejsou dokonalým filmem a scénář obsahuje některé vyloženě přehnané momenty (scéna s japonci sledujícími či rovnou natáčejícími si klasickou českou večeři nebo až přehnaně zpracovaná posedlost postavy Ivana Trojana postavou Jitky Schneiderové), přesto jde ale opravdu o jednoho z nejlepších zástupců českého filmu posledních 30 let. Samotáři jsou filmem o životní křižovatce. Každá z postav se najednou ocitá na skutečné křižovatce života a prožívá různé problémy: Rozchod po dlouhodobém vztahu či přílišná závislost na trávě, láska na úrovni posedlosti. Se sedmi hlavními postavami nemusíte sympatizovat (je to vlastně ve finále příliš obtížné), přesto je ale divák může snadno pochopit, protože se stejně jako on pravděpodobně jednou objeví na právě té zásadní životní křižovatce. Je také ve finále jedno jestli vás sere jednání postav, protože má tento film jednu zásadní kliku a to v bravurních hereckých výkonech. U takového Jiřího Macháčka je těžko říct jestli skutečně roli zahrál nejlíp jak mohl nebo mu k tomu značně pomohl pokyn režiséra Davida Ondříčka a většinu natáčení strávil pod vlivem, nutno ale uznat, že Jiří Macháček je v téhle roli skvělý a právem si za svůj výkon došel pro Českého lva (v době kdy se tato cena opravdu dala brát za víceméně prestižní). Ivan Trojan se poté nedrží zkrátka a Samotáři se dají brát jako jeho průlomová role, kterou si postupně vykráčel cestu k statusu jednoho z nejschopnějších českých herců současnosti. Ani zbytek castingu jako Saša Rašilov, Jitka Schneiderová či Labina Mitevska ale není vůbec marný a minimálně každý z hlavního obsazení (a většinou i někdo z vedlejších rolích jako Hana Macuichová či František Němec) dostanou možnost zazářit. Samotáři nikdy nebyli filmem, jehož příběh by byl kdovíjak silný a zajímavý. Jde skutečně jen o průlet napříč lidskými osudy, který má problém v tom, že je většina hlavních hrdinů jednoduše na úrovni lofasa. Přesto jsou Samotáři filmem nejenom zábavným ale v některých ohledech i skutečně zajímavým. Zelenkův scénář zde doprovází především povedená volba soundtracku Jana P. Muchowa a kamera Richarda Řeřichy, která by sice asi nevyhrála v soutěži vizuálně nejzajímavějších českých filmů a neumístila by se ani na takové čestné pozici, přesto ale i obrazová kompozice a některé záběry obsahují další plusové body co se týče kvalit tohoto filmu. A především když se spojí zfetovaný a nahatý Jiří Macháček a billboard Mattoni tak vznikne asi nejlepší možný product placement všech dob. Samotáři jsou sice především komedie, zároveň jsou ale dramatem. Obsahuje emočně vyhrocené momenty, které občas vyjdou i dokonce v momentech, kdybyste je nečekali (například bych jí skutečně nečekal zrovna ve scéně s japonskými turisty a přesto možná i právě proto jde v takovém hojném kolektivu o tak silný moment) a především fungují i přesto, kdybyste k hrdinům neměli kdovíjak silný vztah. Když vám totiž ve finále vychází nejlíp věčně zhulený Jiří Macháček, co dost možná zapomene (nebo už zapomněl) své vlastní jméno tak je něco špatně. A ve finále mě vlastně na Samotářích mrzí fakt, že si na konci divák může uvědomit, že se dost možná hlavní hrdinové nikam skutečně neposunuli. Minimálně takový mám já dojem ze závěrečných scén a i když mi většinou žádný vývoj u postav u filmu vadí, tak zrovna tady je ono to provedení životních osudů tak zmáknuté, že mi ve finále vlastně nevadí, že si stojím za tím, že jsou hlavní hrdinové spíše hovada a sympatizovalo se mi s nimi těžko. Přesto i tak se ale dá v Samotářích něco najít a dá se vlastně pochopit, proč hrdinové nechtějí vycouvat ze své bezpečné zóny. Většina z nás to totiž ve skutečnosti nechce. Nechceme zásadní životní změny. A i když bychom mohli dělat něco sami se sebou, tak to vlastně dělat nechceme. Hlavní hrdinové Samotářů vám tak ve finále skutečně nemusejí přijít sympatické, ve skutečnosti ale dost možná mají prvky, které máte i vy v sobě. Možná hluboce zakořeněné, ale máte. Z diváckého pohledu jde o hodně těžký konflikt, který se mi asi nedaří rozseknout a ve finále tak jen kvůli tomu hlavní hrdiny Samotářů neodsuzuji takové jací jsou. Dost možná totiž ve mně opravdu je něco z postav Ivana Trojana nebo Saši Rašilova. Samotáři jsou právem víceméně českou kultovní klasikou, která má i po letech šanci zaujmout a po svém říct o čem možná ten život je. Závěr filmu možná trochu může překvapit v podstatě nulovým vývojem hlavních hrdinů, z lidského pohledu jde ale o hodně realistické předvedení faktu, že se lidé mění jen hodně těžko. Po vizuální stránce jsou Samotáři solidní český nadprůměr, jinak jde ale nejenom o povedenou komedii ale také velmi zajímavý pokus o studii lidské duše na životní křižovatce. Samotný scénář Petra Zelenky bych možná neoznačil za veskrze geniální, přesto v sobě ale má povedeně napsané postavy a povedeně propojené životní osudy sedmi různých postav, kterým rozumíte i když je snadné je nesnášet. Skutečně jeden z nejpamětihodnějších a nejlepších zástupců českého porevolučního filmu, který nestárne tak jak by se mohlo zdát.... (31.07.2020) (méně) (více)