Klute

Dech beroucí a unikátně originální film - tedy pokud mu divák dá šanci a ideálně k němu navíc přistoupí bez jakýchkoli očekávání a informací. Což nemusí být nic snadného, protože film už svým názvem stáčí pozornost zavádějícím směrem. John Klute totiž není hlavní postavou, jen klíčovým katalyzátorem dění. Na druhou stranu název pomáhá naznačit, že snímek navazuje na žánr noir, který ale v duchu dalších dobových titulů jako "Dlouhé loučení" či "Noc postupuje" nenaplňuje v klasické podobě, nýbrž ho podvratně dekonstruuje, a tentokrát i přetváří v něco nevídaného. Navzdory původnímu scénáři (který v tradičním duchu pojednával o maloměstském poldovi, jenž zatočí se zločinci v New Yorku) se film namísto detektiva zaměřuje na femme fatale, kterou pojímá ne jako objekt, ale komplexní a komplikovanou figuru. Pakula přiznává, že "Klute" tak porušuje hitchcockovské pravidlo žánrových filmů, když se namísto atrakcí zaměřuje na psychologii ("Klute" mimoděk zpřítomňuje rozdíl opravdové propracovanosti postavy oproti blafující povrchní psychologizaci figur v moderních sofistikovaných žánrovkách a blockbusterech). Ústřední figurou se tak stává Bree Daniels v podání Jane Fonda a snímek se přes žánrové elementy noří do témat sexu coby mocenské hry a svádění jako herectví postaveného na kontrole nad druhými a situací, ale hlavně se stává portrétem této ženy. Herečka, pro kterou to po fenomenálním "Koně se také střílejí" byla druhá role ilustrující její osobní zrání do uvědomělé emancipované ženy, zásadním způsobem přispěla k výsledné podobě snímku. Na své přání trávila čas s reálnými call girls, velkou část kostýmů vzala z vlastního šatníku a dokonce v setu hrdinčina bytu žila několik dní před natáčením, ale také k řadě scén přistoupila improvizačně, aby se do nich plně položila. Proč se tedy film nejmenuje nakonec "Daniels"? Protože detektiv je pro sebevědomou a přesto vnitřně pochybující ženu zrcadlem kontrastu jejího zevnějšku i nitra, její kontroly i bezmoci, nebo prostě jen její mnohoznačnosti, se kterou se ona sama snaží vypořádat. "Klute" tak navzdory názvu představuje milník nejen v Americké kinematografii z hlediska ženských hrdinek, přičemž právě rozkol s tradičními žánrovými schématy a pravidly zpřítomňuje emancipační přelomovost zdejší ženské postavy a verbalizace její perspektivy. Alan J. Pakula vždy vyzdvihoval zásluhy Jane Fonda stejně jako roli dalších členů tvůrčího týmu na výsledné podobě snímku. "Klute" tak zosobňuje ideál filmu coby kolektivního díla, kde si režisér nepodmaňuje ostatní členy štábu pro naplnění své vize, ale naopak se nechává vést inspirací a talentem ostatních. Kameraman Gordon Willis přispěl neskutečně důmyslnými fragmentarizujícími kompozicemi, dramaturgicky motivovanými jízdami i expresivně ponurým svícením a skladatel Michael Small vytvořil zneklidňující paranoidní hudbu mísící se s ruchy scény. Vedle střihu, postaveného na kontrapunktech, a kostýmů s citem pro autenticitu New Yorku i profilování postav si zaslouží vyzdvihnout také Donald Sutherland, který titulního hrdinu pomohl svým zdrženlivým projevem vyprofilovat přesně do oné role, jakou měl v tomto vyprávění mít. "Klute" se narativně i stylově přelévá přes ostří noiru střídavě do thrilleru a romance, přičemž v obou polohách nabízí pohlcující, mrazivou a jedinečnou podívanou (scéna s nakupováním ovoce bere dech svou intimitou a křehkostí ve vyobrazení zamilovanosti, přičemž opět zpřítomňuje úžasnou souhru všech výše uvedených tvůrčích sil). (15.11.2020) (méně) (více)