Před deštěm

Film, ktery vedle aktualniho tematu te doby, tezi zejmena z krasne hudby, libive kamery a z makedonske lokality. Jako nejlepsi hodnotim prvni povidku, nejslabsi pak tu druhou z Londyna. Pro ceskeho divaka je urcite zajimave videt debutujici Labinu Mitevskou, ktera zaujala v ceskem filmu Samotari. Manchevskeho prvotina byla velmi uspesna, skoda, ze na svuj debut nenavazal... (23.03.2015)

Podrobnější hodnocení: Po první části ***, po druhé **. Zajímavé je, že se zde mluví o třech povídkách, přestože šlo o tři nedílné díly filmu. Proto se dá polemizovat s gudaulinem (****), který právem vyžaduje větší kompaktnost příběhu. Sám se ale domnívám, že by pak nevyzněla pointa příběhu (pokud tak byla zamýšlena): Pokud chceš zlikvidovat osobu cizího etnika, stane se často, že zabiješ osobu z vlastního etnika. Neříká se jen, kolik takových osob je třeba zabít, aby se rozlomil nekulatý kruh prolévané krve. Z hlediska filmové sémiotiky je zde ovšem pár prohřešků, především ikonické pojetí osob a víceobsažnost znaků a výrazů. (22.03.2021)

Určitě se jedná o vysoce nadprůměrný film, jenomže takových povídkových filmů už jsem viděl spousty. Zrovna v tomto filmu krátká stopáž, jež je vyměřena každé postavě, neumožňuje divákovi se sžít. Oceňuji jak originálně jsou jednotlivé povídky propojeny:,,Čas nikdy neumírá, ani kruh není kulatý.“ Také je tu pár krásných záběrů, díky kterým pro mne abstraktní flek na mapě dostal podobu země s nádhernou přírodou. (02.07.2007)

Meditace o kruhu násilí, který se zdánlivě uzavírá, ve skutečnosti však „není kulatý“ (otázkou zůstává co je pravda a co má smysl). Tři, důmyslně se prolínající, příběhy. Válka na makedonském venkově a její zhoubná projekce v Londýně. Motiv deště – symbol očisty, odpuštění a smíření. Brutální scény rámující každý ze tří příběhů – zastřelení dívky, snoubence v londýnské restauraci, válečného reportéra. Slova (mnichův slib mlčení), tváře (znetvořené), fotografie. (15.11.2005)

Jugoslávská válka trochu jinak. Tři příběhy, které jsou spolu mistrovsky propojené, jsou nesmírně sugestivní výpovědí o nenávisti. Krásná hudba (skupina Anastasia), minimum dialogů a především úžasné hrátky s časem. Na konci mi díky nim běhal mráz po zádech a jen jsem si opakoval: "Dokonalé!" Film získal Zlatého lva v Benátkách (1994) a byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film - a měl ho dostat!! (a ne ten ospalý snímek Unaveni sluncem, u kterého jsem málem usnul) (25.07.2003)