Hogo fogo Homolka

Téměř jako vždy, nastavovaná kaše se nepovedla. Proti 1.dílu "Ecce homo Homolka" je tento díl výrazně slabší. Koketuje to v podtextu s černým humorem, ale mě se zakončení filmu nelíbilo. Jako by si s tím režisér nevěděl rady a tak je zde konec filmu zahrán do autu pohledem na večerní jezero. Celkově film patří do kategorie slabších českých komedií. (31.12.2007)

Důstojné pokračování perfektního prvního dílu..Scénky s novým autem a návštěvou prarodičů patří ke zlatému fondu téhle trilogie..musím vyzdvihnout jednoho z protagonistů, který zahrál ve všech dílech nejlépe, byť měl nejmenší hereckou průpravu a totiž Josef Šebánek, jeho role je nejpřesvědčivější a nejvíce přirozená.. (31.07.2015)

Hlášky: Homolka: - "Já jsem si ty prsa musel holit, dokud si mě nevzala. Ovšem, pak jsem se na to vyfláknul, rozumíš? Ale zase jsem musel dělat jiný pitominy." Ludva: - "No, takže ty jsi ty prsa holíš defakto do dneška?" Homolka: - "To jo, ale tupou žiletkou, rozumíš, tupou žiletkou." & Homolka: - "No to víš, sem je to daleko i auťákem." & babička: - "Mářo, dyť von už ani tu kozu neuhlídá." (03.12.2006)

Rodinka přijíždí za "umírajícím" dědou, který vlastně neumírá a vůbec se s ním nesetkají. Ale on přece jen umírá, aniž by se s ním setkali, on v lese, oni v lese. Tento díl jde víc do hloubky než první. Přebírá geniálně komický pohled na Homolkovi, v kterémžto ohledu sice nemůže nepřekonatelnou jedničku dostihnout, ale přidáním ještě starší generace obohacuje ságu o zcela nový pohled - není to jen srandovní motiv navíc. Vzadu za geniálně trapnou rodinkou běží zcela jiná obyčejná trapnost - stáří a smrt jako dovršení všední trapnosti, z níž není pro "prokletý homolkovský rod" (tedy pro nás) úniku. Ale přece - stařenka je ve své sešlosti jakoby nad věcí - ne snad pro nějakou "moudrost stáří", ale právě proto, že už je tak trochu "mimo" - mimo "aktivní život" a tedy i jakoby mimo kletbu jeho trapnosti. A dědek? Ve svém "umírání" stojí na hranici osvobození. Ale jen na hranici. Z tohoto kruhu trapnosti totiž není úniku. Smrt jen naznačuje, že jsme pod závojem kletby, dává mlhavě zahlédnout skrz, ale neumožňuje závoj strhnout. To, co dělá druhý díl jiným než první, je tématizováno hned na začátku v geniální scéně s dědou a puberťačkou v prázdné hospodě. (Komentáře stojící za přečtení: Šandík, Subjektiv. Pozoruhodnou nevšímavost projevuje Vančura, naopak potěšil Venkovan.) (25.03.2011)

„Si řikám - kdyby nás někdo viděl, musel by se smát.“ Hezká studie českého primitiva, otázka je, proč zrovna ona má mezi mnohými podobnými tak výsadní postavení. Nic nového není ani zobrazení kontrastu unuděné rodiny z Prahy, která přijede na venkov, kde se cítí nadřazená, ale neuvědomuje si, že ti vesničani, se kterými jednají se směsí zdvořilosti a přehlíživosti, skutečně žijí - cvičí norníky, pijí kořalku, sedí po ránu na lesním posedu, místo toho, aby se dřeli na auto a snažili se zaplnit každé významnější místo v republice (Karlštejn, Konopiště, nic nemůže být typičtější) svojí hlučnou, otravnou přítomností. (05.10.2012)