Nejkrásnější věk

Skoda pomaleho rozjezdu, kdyz se ale na place objevi Pepa Sebanek, rozjede velkou zabavu, ostatne jako v kazdem filmu, kde hral. Na konci snimku jsem si uvedomil, ze nejaky smysl mel i onen uvod filmu. Hana Brejchova ve velmi odvazne roli, kdy se ukaze nekolikrat naha, nikdy mi tedy neprislo, ze byla tak oplacana! Nejkrasnejsi vek mozna neohromi pribehem, dialogy jsou ale napsane vyborne. At uz mezi profesorem a Brejchovou, Sebankem a Jezkovou, mezi uhliri v ucebne, ci duchodcemi na chodbe, kde resi hrebce:-). "Ja se dneska naleju jako bejk! Jak to, co se stalo? Hovno!". (27.06.2014)

Skvělý film, který pro mě dostane ty správný grády po příchodu Šebánka na scénu. Jeho role uhlíře Vošty, který se vypracoval na specialistu v oblasti raněných, přesto radostně řvoucích bojovníků je dokonalá... "Pane Vošta! - Uáá - To ne, víc! Co ste dělal v noci, pane Vošta? - Uáá - Pořádně pane Vošta! - Huráá - Huurááá, takhle to musíte otevřít." (21.01.2016)

Nejlepší komedie 60.let. Na rozdíl od většiny zde se mi líbily všechny tři části v podstatě stejně. Jenom mi vadí, že film tak nějak nerozhodl, kterýže věk je ten nejkrásnější, jestli 20-30, 50, nebo důchod. No, tu první hranici bych vyloučil... neboť jestli jako tohle mělo bejt moje nejlepší životní údobí, tak to mě teda podrž voči. A vzhledem k tomu, že ani k padesáti, natož k důchodu jsem se ještě nedoplazil, tak o tom nemůžu rozhodnout... holt se nechám překvapit. Možná bychom měli věřit těm stařečkům ve filmu, protože oni přeci už všechny tři etapy prožili, tak mohou srovnávat. No na druhou stranu, paměť jim už tolik neslouží, tak jsme zase tam, kde jsme byli, nevíme nic! (18.07.2011)

Na Homolky už po letech nemám odvahu, ale tahle absurdní česká poetika mi znovu vykouzlila svět, který jsem znal, a který je již definitivně ztracen. Kdo ještě uvažuje tak neprakticky, neprofesionálně, neefektivně, a tak mrzce každodenně? Kdo si je ještě vědom poezie běžného (ale vědomého) života bez adrenalinových ataků, konzumních stresů a konkurzních bojů o pracovní místo, Papouškův vstup do filmu je trvalou kvalitou, jejíž přídavná hodnota se stále zvyšuje. Těm, kdo se snaží "uplatnit neuplatňováním" připoměňme jednu z četných citací: "Postoj je to pěknej, ale tý hlíny!" (19.05.2015)

Film s velmi jemným humorem, který tématizuje zejména plynutí času. Stáří a mládí zde stojí vedle sebe a v mnoha případech je stírán rozdíl mezi oběmi životními etapami. Pan Hanzlík hlasitě chrápe, čímž ruší sochaře. Podobně je pak také ruší křik malého dítěte v kočárku. Penzisté, kteří čekají na to, zdali budou vybráni jako model se handrkují a pošťuchují podobně jako malé děti ve škole. Když přijde sochař jednoho vybrat, tak se div nepoperou o to, kdo u něj bude nejblíže, podobně jako když něco půjčujete malým dětem a ony se mohou skoro přetrhnout, aby byly první. Scény, kdy Hana Brejchová mluví na své dítě v kočárku, jsou střihnuty se scénami, kdy mluví pan Hanzlík se starými babkami v obchodě. Když jde malá holčička pro pivo, tak o ní Josef Šebánek říká, jak vyroste do krásy své matky. Ten samý pak vidí mladé slečny a vzpomene si na mládí a krásu své manželky. Neustále se zde hovoří o nejkrásnějším věku, ale nikdo sám o sobě v něm není, vidí v něm jenom ty druhé. Do toho hudební podkres tvoří jazz (mládí) a hudba klasická (stáří). Celým filmem se tím pádem nese nostalgie až sentimentální lpění po starších časech. Je zde však nástroj, který dokáže zachytit prchavost okamžiku a tím nástojem jsou právě sochy! Hlava pana Hanzlíka bude stále mezi námi, ikdyž už z něj zůstane jen lebka. Šebánek bude stále řvát, ikdyž už nebude ani moct otevřít pusu. Postava Brejchové bude stále vzrušovat muže, ikdyž již bude na smrtelné loži. S odstupem času se pak tato funkce uchování času přenesla i na film samotný, který podobně jako sochy zakonzervoval určitý prchavý moment. Můžeme tak i dnes vidět pana Hanzlíka ve svém junáckém výkonu a budeme jej moct vidět stejně i v dalších desetiletích (stoletích, tisíciletích). (26.10.2015)