Hosté večeře Páně

Vhled v rozbolestněné nitro služebníka božího tváří v tvář Božímu mlčení a ztráty zájmu širší veřejnosti o duchovní skutečnosti. Vpravdě tklivý film, hutný, vlastně typicky bergmanovský, s precizními výkony Gunnara Björnstranda a Ingrid Thulin(ové). ___ Každopádně, pokud vás Hosté večeře Páně svým tématem a svou myšlenkovou bohatosti dokázaly zaujmout, dovolil bych si vám doporučit jakožto "přídavek" sehnat si Schraderův předposlední celovečerní film - Zoufalství a naděje. Ten mně skrze svůj enviromentální rozměr přeci jen přijde aktuálnější, resp. necítil jsem během jeho sledování - v kontrastu k právě komentovanému filmu - jako bych se vydal do muzea, jako by přede mě někdo postavil artefakt, jemuž je nutno klanět; s mnou doporučovaným filmem jsem "dýchal", jeho těžkosti prostoupily v mé žily a tepny - a to se nestává každý den! 70 % (17.01.2023)

Bergmanovy obrazy, chladné, teskné, leckdy i hřejivé, nabízejí nepřebernou studnici emocí, myšlenek a i v Hostech večeře Páně se můžeme kochat těmito příslovečnými pocity. Na malém prostoru s pár herci vykouzlil režisér silný příběh, kde citová láska je konfrontována s vírou ("Bůh je láska a láska je Bůh"). Pastor Tomas, kdysi prožívající tuto slastnou lásku, je po smrti manželky uvržen do skepse. City zamrzly a obraz Boha vyhasíná. Tuto situaci si plně uvědomuje, což jen ještě více prohlubuje tento mrzký stav. V jeho životě se sice objevuje "milenka" Märta, ateistka, fyzická nechuť a silné vzpomínky ho od ní odpuzují, ale... Bergman natočil krásně jednoduchý film s množstvím působivých dialogů o víře, smyslu žití, vztazích, na kterém se ani zbla nepodepsalo pomyslné kolo času. Co víc si můžeme přát. (04.02.2004)

Farář, který se ve své hlavě potýká s děsivým obrazem Boha, jehož by se rád zbavil, ale tak úplně mu to nejde. Žena, která faráře miluje, a která vyrůstala „v radostné a něžné rodině zcela bez víry“, ale které teď schází odpověď na otázku „Proč“, cíl, kterému by se dala, a která po Bohu vlastně touží. To jsou dva hlavní protagonisté Bergmanova dramatu plného náboženských pochybností a duchovních krizí. Je to příliš hluboké a příliš krásně natočené, než abych se odvážil pana režiséra nařknout z šíření ateismu. Jen poznamenám, že to není snímek pro všechny – z těch, které kinematografie ještě vnitřně mění a kteří ji nekonzumují jen jako chlebíčky, z takových jedny může utvrdit v nevěře, druhým může víru nahlodat, ale jsou i třetí – a sám se mezi ně troufám počítat – pro které film bude duchovní očistou, jakousi lekcí negativní teologie, co člověku ukazuje, jaký Bůh není a jaký je život bez něj a jak bolestné bývá jeho mlčení. Pro Bergmana byli Hosté Večeře Páně možná rozloučením se zápasy o víru – nadále se věnoval spíše tématům psychologickým a sociálním. Pro jiné může být týž film krokem k prohloubení víry. Plošně je však nedoporučitelný. (Poznámka na okraj: luteránská liturgie v prázdném kostele na počátku šedesátých let vypadá katoličtěji než leckterá, co se provozuje v současných kostelích katolických …) (29.11.2011)

Festival lidských slabin a slabostí, anatomie individuálních bezmocí, svátek tragicky nešťastných lidských třtin. Zhruba tak lze označit toto silné Bergmanovo dílo, jeden z mnoha šperků až nekonečného řetězce jeho stabilně skvělé tvorby. Je těžké říci, natož odhadnout, nakolik se tu podepisuje deprese dlouhých nocí švédského severu nebo naopak tíseň jejich lét, nakolik naopak pro nás nepředstavitelná řídkost osídlení švédského venkova. Děj se důvtipně, až nenásilně prolíná s filozofickou reflexí (jinak nelze např. vyložit útěchu, kterou farář poskytne námořníkovi, o němž ví, že uvažuje o dobrovolném ukončení života). Upoutala mne i až neuvěřitelná proměna krásné Ingrid Thulinové do zoufalého staropanenství se propadající vesnické učitelky. O odvrácených stránkách skandinávského hodnotového světa i jeho životního stylu a jejich základech a východiscích vypovídá film snad vše. Jeho zažívání nekončí v žádném případě prvním či druhým zhlédnutím. To je jeden z největších možných komplimentů, který lze i v tomto případě dnes již zesnulému Skandinávci udělit. (14.02.2010)

O nadšení pre vieru v Boha, ktoré som spomínal v komentári ku Sasom i en spegel, tu nemôže byť ani reč. Režisér si naopak láme hlavu nad vierou, až to bolí aj diváka. Ja však vnímam druhý diel trilógie v prvom rade ako veľmi vyspelú vzťahovú konverzačku, ktorou v nemalej miere je (odpustite mi túto škatuľku, je to viac ako si pod ňou dnes predstavíte, je to proste Bergman). Napokon nejde o vzťahy bežne vo filmoch prejednávané, ale o tie, ktorých sa držíme napríklad len z pohodlnosti alebo strachu, a navzdory trápeniu. (03.02.2013)