Půlnoční expres

Hodně drsný vězeňský snímek podle skutečné události. Mladý Američan je v Turecku zadržen za pašování hašiše a je uvězněn v místním vězení. Tam je to skutečně drsné a je to jedna velká džungle. Při životě ho drží jen naděje brzkého propuštění. Po čtyřech letech vězení mu ale změní rozsudek na 30 let. Veškeré naděje na propuštění končí, a tak začne se svými spoluvězni plánovat útěk. Ani to ale nevyjde a náš hrdina se dostává do části pro nesvéprávné vězně. Je to dost kruté a místy z toho člověka až mrazí. Je zde cítí hrozná bezmoc. Vynikající hudba filmu dost přidává. "Já tě zabiju!" (27.10.2020)

Dopredu varujem každého,kto sa rozhodne vstúpiť na túto pôdu,aby sa poriadne zamyslel,či chce vidieť príbeh jedného amíka,ktorý po chytení políciou na letisku za drogy,vyfasuje tvrdo 30 rokov,a čo ho čaká tam,tak to je len pre silné žalúdky. Brutálny extrém,fyzická záťaž každého zúčastneného,ktorý si myslí,že toto je prechádzka ružovým sadom. Vyvediem z omylu každého,kto si myslí,že to tak nie je.Fakt odporúčam,prečo nie? (14.03.2014)

Všechny filmy Alana Parkera jsou politikum, nejinak je tomu i u Půlnočního expresu. Mají-li ale jeho ostatní filmy politické opodstatnění, pak tady se Parker zřejmě dal do služeb studené války. Půlnoční expres zavání propagandou na sto honů. Nepochybuji o tom, že turecké vězení, zvlášť v 70. letech, bylo peklem na Zemi, ale natočit film o příčinách a pobytu v něm takhle tendenčně, za tím je patrný zřejmý ideologický záměr - vykreslit Turecko coby prohnilou totalitu a amerického ,,hrdinu" coby nevinou oběť. Ani jeden jediný Turek v celém filmu není normální, slušný, charakterní; relativizuje se vina, jako by pašování drogy bylo vlastně něco normálního; věci, které se běžně dějí i v amerických věznicích a existují z podstaty této instituce (viz třeba jen o dva roky mladší Brubaker), jsou připisovány charakteru turecké reality (drsný bachař zneužívající své moci, násilí, homosexualita...); navíc mne uzemnila americká arogance a nerespektování tradic a místních zvyků (řeč u odvolacího soudu; Američanka jde navštívit hlavního hrdinu do vězení, navíc v 70. letech, bez podprsenky jen v bílé průsvitné halence, u soudu zase sedí v minisukni...verbální odsuzování homosexuálních praktik mezi tureckými vězni je pak korunováno romanticky inscenovanou milostnou scénou mezi americkým a skandinávským vězněm...což je pointováno něžným! odmítnutím). Oceňuji atmosféru snímku i profesní kvality (úvodní scéna má grády), navíc sám film je legenda, etalon subžánru vězeňských dramat, ale při jeho zhlédnutí mi bylo smutno spíš z jeho podstaty, než z osudů v něm zobrazených, teprve po přesunu do ,,sekce 13" jsem začal mít pocit, že míra viny mladého arogantního Američana není adekvátní míře trestu. (24.05.2015)

Až za mnou jednou příjdou mé ratolesti, že by toužily jet do Turecka, velmi ztěžka oddechnu, pomalým krokem se vydám do své filmové knihovny, vezmu malý disk s nápisem Midnight Express a vložím jej do přehrávače. Velmi bych se divil, kdyby se jim při závěrečných titulcích do té země ještě chtělo.... Ač Turci nejedí vepřové jsou to Pigs! 80% (12.10.2020)

Ryzí filmařina, jenž je natolik fascinující, že jsem ochotný si zakrýt oči nad tím ostentativním a přehnaným turkobijectvím. Není nijak těžké si všimnout, že s výjimkou soudce jsou úplně všichni Turci ve filmu znázorněni jako primitivní, podlá a agresivní hovada. Rovněž není nutné vysvětlovat věty jako "V Turecku je všechno sto let za opicema", "Tohle není Amerika, ale Turecko" či "Jste národ prasat". Okázalý orientalismus filmu se však projevuje i ve věcech, které tolik nebijí do očí. Tak například úvodní titulky podbarvuje zvuk střelby ze samopalů (?!), Istanbul je identifikován pomocí záplavy minaretů, škaredých oprýskaných uliček, nepříjemně dusné atmosféry a houfů žen zahalených do černých čaršafů. Autoři filmu popírají, že by odjakživa nejmodernější turecké město mělo cokoliv společného se Západem a vsazují ho do předsudečně definovaného Orientu plného zaostalosti, všudypřítomného nebezpečí, krutosti a útlaku. Ječivé přeskakující popěvky, které se v Půlnočním expresu linou z rádií, možná dokonale naplňují evropskou představu o orientální hudbě, ale nemají absolutně nic společného s písňovými žánry, které byly v 70. letech v Turecku populární. Rovněž opakované tvrzení, že v Turecku se nechovají žádná prasata, není pravdivé. A co se týče podmínek v místních věznicích? Tak tady můžu nabídnout jedině srovnání s tureckými vězeňskými filmy, jako jsou Uçurtmayı Vurmasınlar , Duvar nebo třeba Gülün Bittiği Yer ... (21.11.2010)