Hořící Mississippi

Jako by se člověk ocitl v pekle. Věčný oheň a temnota. Takový pocit jsem měla, když jsem sledovala řádění Kukluxklaňáků, jak ve svých strašidelných kápích, za nocí, terorizují černošské obyvatelstvo a zapalují jejich obydlí. Ve dne ta temnota pokračovala v podobě bezmoci postižených domoci se nějaké spravedlnosti. Jestli se podaří dvojici vyšetřovatelů šlápnout agresorům na kuří oko, vypátrat a potrestat viníky zločinů nejvážnějších, na to jsem byla hodně zvědavá a příliš šancí jsem ji nedávala. (28.01.2021)

Hořící Mississippi není jen kvalitní kriminální drama, ale i politický film s jasně vyprofilovaným názorem a konec konců i umělecké zpracování skutečného případu, který rozjitřil veřejné mínění ve Spojených státech, když došlo k vraždě tří aktivistů proti rasové segregaci. Je to jeden z nejzásadnějších příspěvků Hollywoodu k palčivému tématu rasismu. Kriminálek je spousta, ale kvalitních filmů s nekompromisním politickým postojem je nesrovnatelně míň. Nejde o běžnou žánrovku, ale o apel proti vlivi Ku-klux-klanu a polemiku se sociálním konzervatismem a jižanským hodnotovým žebříčkem. Film měl zjevně připomenout a znovu rozhýbat silná témata, která v americké společnosti rezonovala v 60. letech. Z hereckého projevu zúčastněných velkých jmen mám pocit, že ani Hackman, Dafoe a McDormand nebrali své role jako běžný kšeft a do svého projevu vložili i své přesvědčení. Celkový dojem: 95 %. (04.02.2016)

Na můj vkus trochu příliš jednostranné. Hodní a trpící černoši versus samé bělošské svině. Kladně hodnotím vysvětlení, jak vlastně vláda ve Washingtonu dělala (snažila se dělat) pořádek na jihu země. Gene Hackman i Willem Dafoe byli skvělí, celý postup jejich vyšetřování se mi líbil. Celkově ale příliš černobílé. (14.10.2014)

Film z posledního zlatého období Ku-Klux-Klanu, kdy byla společnost na Jihu pevně rozdělena a každý dobře věděl, kam patří. Gene Hackman a Willem Dafoe jako dva dva pohledy na tématiku boje za práva barevných. Hackman nemůže souhlasit se zbytečným a nepromyšleným násilím, avšak prostředí, v kterém vyrostl, ho nutí nezaujímat jednoznačný postoj a zachovávat si značný odstup. Willem Dafoe v jedné ze svých řídkých lidských rolí je naproti tomu stoprocentní idealista, který se domívá, že stačí jednou seknout a gordický uzel bude navždy zapomenut. Celému příběhu možná trochu škodí závěrečné absolutní zosobnění představovaných hodnotových směrů, kdy jakmile je zápletka rozřešena, je vše jakoby v pořádku a problémy zmizely. (26.01.2005)

Když váš tým ve válce Severu proti Jihu kdysi skončil na druhém místě, spíte na děravých bílých prostěradlech a jako praví anglosaští křesťané máte tendenci chránit vlastní výklad demokracii postavený na předsudcích, můžou se u vás objevit sklony k žhářství a lynčování, jenž dají zapomenout na vlastní méněcennost.. Dusná krimi na pozadí rasisticky motivovaného násilí stojí na konfrontaci vyšetřovatelského pragmatismu (Hackman) s idealismem úředního postupu (Dafoe), pulzující hudbě T.Jonese a sebejisté režii A.Parkera, kterému sice u některých scén lze vyčíst zdrženlivost, ale jinak se v jižanském dramatu pohybuje jak moskyt v louisianských mokřadech, tedy nadmíru přirozeně. Zaujal samý začátek titulků, který jedním záběrem poukázal na problém i nesmyslnost podstaty jeho existence (koneckonců, k těm odděleným fontánám na pití vede vodu jedna trubka). Tak se mi zdá, že ta zámořská kolébka demokracie je nějak permanentně prolézána červotoči… (21.07.2014)