Accattone

Rímske predmestie v neorealistickom rúchu, prostredníctom príbehu pasáka vlastnej frajerky Accattoneho (=šupáka). Čiernobiely obraz zvýrazňuje neutešené prostredie periférnych stavenísk obklopených panelákovými komplexami. Úryvky vznešených skladieb Johanna Sebastiana Bacha ako zvláštny protipól života ulice zosilňujú poetickú linku príbehu. Film mixuje barokové vplyvy (hudba) s biblickými motívami a pod povrchom bublajúcou rebéliou. Prevláda drsný humor nezamestnaných povaľačov, stupňovanie negatív v správaní spodiny, ku ktorej napriek tomu možno cítiť isté sympatie prostredníctvom naznačenej obžaloby spoločnosti, vytvárajúcej svet pekla na Zemi absolútnym nezáujmom oň. Predmestia talianskych veľkomiest, obývané po generácie chudákmi v chatrných baráčikoch bez dverí s plachtou. Život zo dňa na deň riadený myšlienkou: uchmatni čo sa dá, bez ohľadu na city, morálku. Legálna práca námezdných robotníkov vedie k zotročeniu tela. Prípustné je teda všetko: okradnutie synčeka, lásku poslať šľapať chodník, otca pripraviť o umelý chrup, či slepca o peniaze. Spoločnosť zisku sa zaujíma o tento sociálny pododpad len bdelými očami polície, prípadne sexuálnymi výjazdami znudených intelektuálov za kurvami spodiny. Muži zákona, či muži peňazí si dovolia voči nechráneným a nevzdelaným čokoľvek (Accattone bezdôvodne zbitý na výsluchu). Individualistická, krátkotrvajúca revolta končí nevyhnutným zánikom, ktorý je možno vykúpením v lone prírody (sen hlavného hrdinu). Záverečné prežehnanie v policajných putách ukazuje, že ani jednoduchý zbožný akt nemožno preukázať bez okov všadeprítomnej sledujúcej moci. (22.11.2005)

Pokud Fellini snil nad realitou, Pasolini se do ní chtěl ponořit. Zajímavé je, že realistická linie filmu je vynikající (stávání se prostitutkou, návštěva u rodiny), zatímco snová scéna je nevěrohodná a ve filmu působí nepřirozeně. Tento slušně natočený debut sráží k zemi nepokrytě marxistická kostra příběhu - podmínky proletariátu a lumpenproletariátu se nezlepší, pokud nejdojde u nich k uvědomnění si své historické úlohy. Bez tohoto vědomí je totiž každá revoluce odsouzena k neúspěchu. Prvním krokem je obrat k práci. A ten je velmi těžký. (23.01.2010)

Cabiriine noci mali svojho nepriameho nástupcu a Mama Roma mala svojho priameho predchodcu. Accatone je spoločne s ňou možno najprístupnejším Pasoliniho filmom pre v podstate ľubovoľnú divácku kategóriu. Je to proste zo života a k pochopeniu netreba čítať zložité metafory (ale kto bude hľadať, nájde). Pasolini rád obsadzoval nehercov s výrazom ako po úteku z psychiatrickej liečebne, v tomto filme ale zostal niekde napoly a protagonisti pôsobia aj ako z ulice. Hlavná postava vám bude dokonca po čase istým spôsobom sympatická. Pasolini nezvaľuje všetku vinu na sociálnu situáciu, Vittorio má aj určité "zvláštne" povahové črty a jeho chovanie nepodlieha iba všeobecnému zmaru navôkol. Všadeprítomná uniformná moderná výstavba dokonca naznačuje, že ak by vedel robiť, nemusel by byť veľký problém si nejaký ten byt s nejakou tou ženskou aj kúpiť. Ako to s ním dopadne, rozhodne stojí za zistenie na vlastné oči. (04.11.2015)

Upraveno v březnu 2021. Film Accattone je stylovou režijní prvotinou Piera Paola Pasoliniho, je jeho niterně rozervanou poezií, uměleckým i politickým manifestem a jeho nejintimnější zkušeností. Accattone je básní o pýše a slávě italského muže a trpkém údělu italské ženy. Accattone je nechtěným plodem, vzešlý z fašistického patriarchálního řádu společnosti, je paličatým vzdorem proti establishmentu a jeho pokrytectví, a je taktéž touhou a nadějí k dosažení nesmrtelné velikosti života. Pier Paolo Pasolini vytváří svou niterně rozervávanou poezii z niteček kontrastů a do religiózního uspořádání Bachových not vpouští svět chudiny a spodiny, vyděděnců, pasáků, povalečů, darmošlapů, prostitutek a zlodějů, jejich nitra však planou vášní a touhou na jevišti života, kde pro ně nechává volnost a tábor pro opulentní rejdy. Kameraman filmu Tonino Delli Colli se svým estetickým komponováním dostává až k vlastní intimitě vnitřních světů, to jeho obrazy dotváří svazek stylizované podoby Padoliniho intimní poezie. Hrdinou ódy krásy života niterně rozervávané poezie je Vittorio Cataldi, známý pod jménem Accattone (pozoruhodný Franco Citti s hlasem Paola Ferrariho), mladík, neschopný se přizpůsobit bídné realitě. Tím nejsnadnějším zdrojem obživy je ženská důvěřivost, přesto v sobě stále nese zbytky ušlechtilejších ideálů. Žízeň po životě a jeho krásách, rozpolcenost nitra, sláva a nízkost té mužské podstaty bytí. Hlavní ženskou postavou je Stella (zajímavá Franca Pasut s hlasem Deddi Savagnone), prostá dívka, nevinné stvoření, kráska s bezelstnou snahou o naplnění lásky. Slabosti muže a urputná odolnost ženy v její podstatě bytí a života. Významnou postavou filmu je Maddalena (zajímavá Silvana Corsini s hlasem Ileany Zezzy), neočekávaně ukončený finanční zdroj Accattoneho pohodlí. Představa lásky je zdeformována prostředím a zkušeností. Z dalších rolí: z marnosti lásky nadobro vyléčená Accattoneho chudá a poctivě pracující manželka Ascenza (Paola Guidi s hlasem Monicy Vitti), prostitutka bez zbytečné mužské přítěže Amore (Adriana Asti s hlasem Luiselly Visconti), obezřetnější Ascenzin otec (Romolo Orazi), k potrestání mizery vždy připravený Ascenzin bratr (Massimo Cacciafeste), sebevědomý pasák z Neapole Salvatore (Umberto Bevilacqua), jeho věrný doprovod (Franco Bevilacqua, Amerigo Bevilacqua a Sergio Fioravanti), skromná a křehká manželka Salvatoreho kmotra Nannina (Adele Cambria), bezstarostný zloděj Balilla (Mario Cipriani), drzý posměváček a zlodějíček Cartagine (Roberto Scaringella), raději poctivě pracující Accattoneho mladší bratr Sabino (Silvio Citti), či Accattoneho kamarádi a povaleči všehomíru Moicano (Luciano Conti), Tedesco (Roberto Giovannoni), Piede D'Oro (Luciano Gonini), Pupo il Biondo (Alfredo Leggi) a Pio (Piero Morgia). Filmové dílo Accattone je úchvatnou básní niterně rozervané poezie toho osobitého italského umělce, jehož vůle neodmyslitelně vždy stojí proti establishmentu. Jedinečný to poetický prožitek! (12.10.2009)

Pozdní debut může - a samozřejmě také nemusí - znamenat kvalitu. Kvalitu lidskou i uměleckou. Prožitek opřený ne o prvotní pocity, ale o zázemí vlastních zkušeností a zážitků, vítězství i proher, hvězdných okamžiků i šedi početně vždy převládajících všedních dnů. Život na okraji periferie, na rozmezí chudinských čtvrtí a jako houby po dešti vznikajících velkých - i na Západě panelových - sídlišť na okraji velkoměst, život žitý na pomezí světa, polosvěta i skutečného podsvětí je téma, které má také svou dnešní tvář. Nevystačíme tu s černobílým pohledem černobílého filmu, který až krutě přesně zrcadlí bezútěšnost této životní pouti. Určitě také nevystačíme s konstatací o tom, že lidé, postižení tímto nechtěným údělem, jsou pouze oběťmi. Příživník zůstává příživníkem a nechuť sdílet práci, která neodpovídá vlastním nadneseným představám o sobě samém a již pevně zakořeněnému obyčeji-způsobu života je rubem tohoto pohledu a odvrácenou tváří takto životem proplouvajících lidí. Lidská nicotnost určitě není lidskou nulitou. Anatomie této nicotnosti - mně osobně se spíše vybavují Felliniho přece jen lépe hmotně saturovaní DARMOŠLAPOVÉ - může burcovat i dnes. A také varovat. Drsně a nesmlouvavě. (12.09.2007)