Dekameron

Velmi těžké je hodnotit tento snímek. Jako adaptace nebo spíše volné inspirování Dekameronem, Boccaciovým mistrovským dílem, film uspěl. Jednoznačně zvládá těžkou odpovědnost a příběhy převádí na filmové plátno s lehkostí. Příběhy ukazují různé lidské vlastnosti. Dekameron složený ze 100 novel vychází z povídání příběhů 10 lidí po dobu 10 dni v období moru. Toto P. P. Pasolini naprosto vynechal a soustředil se na příběhy, které na sebe nechal volně navazovat místem a časem. Pasolini jako obvykle dává průchod svým pocitům a vášni a nic pro něj není tabu. Jeho homosexualita se ve filmu hodně projevuje, ale ne se zaměřením na muže jako na samotnou sexualitu obecně. Sex pro něj nikdy nebyl tabu a nebojí se ho použít jako prostředek k vyprávění děje nebo jen jeho lehkou součást. Nejde hodnotit samostatně příběhy, každý má svoje kouzlo svůj smysl svou vnitřní sílu a pravdivost. Velmi silný pro katolíky určitě musí být příběh o muži, který se na smrtelné posteli vyzpovídá ze svých hříchů o kterých si myslí, že jsou obrovské a neodpustitelné. Příběhem asi nejkouzelnějším pro mě zůstává ten, v kterém sám Mistr Piere Paolo Pasolini vystupuje jako umělec, který maluje v kostele na zeď tři obrazy. Dva nakreslí, podle toho co vidí v každodenním životě a třetí nechá prázdný(jak sám říká "Proč tvořit umělecké dílo, když je krásnější o něm snít? "což je pro mě úchvatný citát, plný čisté pravdy z rukou mistra). Tyto obrazy pro mě symbolizují celý Dekameron a jeho příběhy, které mají vycházet ze života, z lidí a z doby v jaké žijí. Po stránce formy opravdu nelze nic vytknout, bohužel s poutavostí je to problematické a film není rozhodně pro každého. Pasolini se snažil ukázat co on sám považoval za důležité, ale pro mnohé by to nemuselo stačit na kvalitní film. Přes to všechno ukázal Pasolini nesmrtelnost Dekameronu, protože Baccacio vytvořil příběhy o lidech na příc časem a místem. (12.08.2006)

Tvůrce tak složitý a jakoby přerývaný, jakým byl originální a esteticky až převzdělaný Pier Paolo Pasolini, i vzezřením tolik navazující na své renesanční předchůdce, nemohl vydávat jednoduchá a nekomplikovaná díla. Traktát přenesený na stříbrné plátno, podívaná obohacená o skvělou kameru, rukopis, jehož nezaměnitelnost již zdaleka bije do očí! Porozumět této hloubce znamená propracovat se k pozoruhodné svébytné kvalitě stále moderního světového globálního filmu. DEKAMERON, to předmorové hemžení Toscany i ostatní Itálie před černou smrtí poloviny 14. století, hrůzná vzpomínka, ale i nejeden netuctový zážitek, který se neomezuje na košilatosti, ale všímá si i ostatních stránek života, to všechno, shrnuto spíše do efektních scén než do volně komponovaných a do děje jakoby mimochodem vkládaných filmových povídek, je vlastně jednou velkou poutí po neučesané, ale plebejsky zdatné a radostné zemi. Obscénnosti, tolik zdůrazňované dobovou i současnou kritikou, tu vlastně přicházejí zkrátka: v době vypjatého erotického a pornografického filmu Pasolini působí spíše jako ostýchavý cudlín a způsob jeho pojednání těchto slunci vzdálených stránek lidského života je jemný a neopakovatelně - jak jinak to napsat - pasoliniovský. Myslím, že památka velkého italského filmaře bude i nadále přežívat v jeho tolik rozkošatělé a přece předčasně zavřené filmografii. (14.02.2010)

Filmový Dekameron je výrazom túžby po živote a jeho krásach a radostiach, tak ako to koncipoval Boccaccio. Pasolini však ide ďalej, uvažuje, či nie je lepšie o niečom krásnom len snívať, než to zhmotňovať v nejakom druhu umenia. Pozoruhodný je príbeh „mŕtvi predsa živých nejedia“ (zhruba takto vznikli povesti o živých mŕtvych a špecialitách ich jedálnička). Pamätné je tiež "je.anie o život" v kláštore, na druhej strane veľmi dojímavé je „presádzanie kvetu“, ktoré absolútne zbožžnujem. Kľúčovým je však rozprávanie o maliarskej výzdobe kostola, ktoré sa opakovane vracia a ústi do vynikajúceho záveru. PS: Neviem, prečo sa Dekameron radí k renesančnej literatúre - stredoveká literatúra predsa nie je len o sväteckých legendách a písaní v latinčine. Ak niekto hlboko v 14. storočí napíše niečo rozverné, automaticky to neznamená, že ide o renesanciu. Giotto, ktorý sa v ňom spomína, bol protorenesančný maliar a tak by som charakterizoval aj Dekameron. (29.01.2023)

Film plný špíny, hnusu, ošklivých a ještě ošklivějších herců. Možná je to Pasoliniho specifikum, ale já si spíš myslím, že hezcí herci by k němu hrát nešli. Jestli chtěl Pasolini vystoupit z davu, tak se mu to povedlo, ale nevim, jestli je to v jeho případě ještě umění. Jednotlivé povídky měly různou kvalitu, některé byly celkem povedené. Čekala jsem horší věci, takže jsem nakonec chtěla sáhnout i po třech hvězdách, ale to dávám snímkům, na které bych se koukla klidně znovu, toto nechci už nikdy vidět, takže nemůžu hodnotit líp. Dekameron není pro každého. (08.04.2011)

Pasolini je hodně nekompromisní tvůrce spřádající své filmy zcela mimo zavedené konvence - a to především s co nejotevřenějším sexualním nádechem scén (panečku, i dnes se podobných obrazů mimo erotické filmy hned tak nedočkáte:) a překonáváním dobrého vkusu i tabuizovaných témat. To že svoji mozaiku pojímá spíše jako zábavné podobenství klasické knihy s co největším šokujícím zobrazením je nasnadě - v podstatě ho totiž nezajímá jak herci hrají (..tedy spíše přehrávají - a jsou to vůbec herci?), jestli je vše co se týče zvuku a obrazu v naprostém pořádku, nebo jestli má film občas nádech němé grotesknosti. Ne, jde o to šokovat, lechtivě pobavit, zaujmout výpravou a maskami (...jsou to vůbec masky, nebo opravdu taliáni většinou nemají zuby a jsou tak asexuální?:) a rozpoutat diskuzi, jestli je to všechno vlastně sračka nebo umění.. a to se filmu daří... Já se skvěle bavil, cítil jsem neutuchající sexuální napětí a přemýšlel nad tím, co tomu museli lidé říkat v roce 1970. (31.08.2006)