Oidipus král

Osudové predurčenie versus márna snaha o jeho prelomenie v pasoliniovsky svojskej adaptácii známeho krvismilného mýtu. Narodenie Oidipa sa nesie v znamení freudovskej tézy o vzájomnej nenávisti novorodeniatka a otca ako neželaných konkurentov k prejavovanej láske matky. Vnútorné monológy nevedomia v podobe medzititulkov prebratých zo Sofoklovej hry sú tu prepojené s ideou, ktorej všeobecná platosť je zdôraznená časovým posunom deja z antiky do prvej polovice 20. storočia. Záver je tiež v znamení prepojenia myšlienky, o zaslepených nevedomých hráčoch, naprieč vekmi. Prostrednú, najdlhšiu časť vypĺňa herecky a hudobne expresívny, strohý, no farebne krásne kontrastný samotný príbeh, držiaci sa pomerne verne predlohy, nakrútený v podmanivých marockých exteriéroch. (02.01.2007)

Určitě jeden z nejlepších Pasoliniho filmů je vzorovým přístupem k zpřítomnění staré antické látky. Syntéza Marxe s Freudem je inspirativní stejně tak jako existenciální rozměr Pasoliniho koncepce. Schopnost nekopírovat předlohu, historickou látku pojímat jako součást autorovy současnosti s různými aktualizačními posuny - tedy to, co pravidelně bývá úskalím podobných snah a adaptací - je tu skvěle osvojena. Vedení herců se snaží ctít co nejvíce zřejmě antický kánon, se kterým se PPP určitě svědomitě seznámil. Vlastní incest je pojednán - měřeno dnešním pohledem - s neobvyklým taktem a krajně zdrženlivou cudností. Tabu se tak stává přirozenou součástí autorského záměru a racionální cestou ke zpodobení nezpodobitelného. S jistou nadsázkou můžeme mluvit o postižení rodící se hodnotové krize sovětského bloku i komunistické programatiky vůbec. Řečeno klasickými Haškovými slovy: Slušný člověk může číst (vidět) všechno. I poznat antiku propojenou se současností. Umění umět podrobit umění věci i silně neumělecké činí z tvůrce skutečného umělce. A často nadčasového. (12.09.2007)

Marxisticko - Freudistická verze klasického mýtu. Freud se samozřejmě přímo nabízí, jeden z pilířů jeho učení se jmenuje po hlavním hrdinovi tohoto příběhu, marxistický je pak Pasoliniho epilog ve kterém osamělý a slepý Oidipus bloudí továrenskou čtvrtí. Tento anachronismus působí vůči zbytku filmu velmi neústrojně a směšně. Film nese znaky typické pro Pasoliniho adaptace - strohé a jednoduché exteriéry (žádná výpravnost), důraz na postavy, na syrovost prožitku, drastické scény (oslepení). Základní otázkou je pak konflikt předurčenosti (věštba) a možnosti ovládat své činy, otázka zodpovědnosti. (18.12.2005)

Otázkou dne je, co tento film chtěl světu říci. Pasolini chtěl upozornit na dva základní tematické aspekty - autobiografický a politicko-sociální. Příběh Oidipa je znám snad každému a zde se jedná jen o jeho přenesení na plátno. Bohužel v otřesných exteriérech Maroka a strašných kostýmech. To si jistě Sofoklovo dílo nezasloužilo. A úvod a závěr filmu? Jak napsal Matty:"Prvních a posledních deset minut mělo Oidipa pouze povýšit mezi artové filmy." S tímto tvrzením plně souhlasím. Ovšem režisér to vidí samozřejmě jinak. Počátek vyobrazuje Pasoliniho narození a jeho odpor proti nástupu fašismu. Konec pak tragického hrdinu, chudého žebráka v průmyslové zóně Milána let šedesátých. Jistou výpoveď v tom tedy lze nalézt, avšak já jsem ji neobjevil a celý film ve mě zanechal mdlý dojem. (01.03.2007)

Ten film má skvělou výpravu, výborné exteriéry, zajímavé kostýmy (snad jeden z mála filmů, kdy jsem si něco takového podrobně prohlížel), jenže mi vůbec nesedl příběh, respektive způsob jeho vyprávění. Franco Citti jako by se teprve rozehrával, občas mi svou křečovitostí připadal až trapný. Chytlo mě to až někde půl hodiny před koncem. Tam se najednou všechno změnilo, příběh chytl pořádný dech, nabral koule a strhl mě s sebou, Citti se rozehrál a Silvana Mangano v modrých šatech je naprosto božská. Pasoliniho ćameo velmi pobavilo. Ne že by byl nějak extra špatný, ale zatím je to nejslabší film, co jsem od Pasoliniho viděl. (02.05.2012)