Mamma Roma

Další skvělý Pasoliniho počin. Trochu podobné filmu Accattone, ale tentokrát snad ještě hlubší. Jeden z obecně ještě celkem dobře hodnocených ranných děl tohoto italského velikána, kde se režisér soustředí především na sociální problémy italské společnosti své doby. Příběh matky a syna, který nikdy nepoznal otce a jehož výchova je po příjezdu do Říma vedena především ulicí, první láskou, "přáteli"...Celý tento příběh už od začátku směřuje k tušenému, ne příliš veselému koci. Navíc se zde objevuje další člověk, který se také chce přiživit jen na někom dalším a neštítí se ničeho, ale takový tu není jediný, opět zde vidíme mladé lidi, kteří teprve vstupují do života, ale pracovat se jim nechce, avšak peníze potřebují a uchylují se dokonce k okrádání bezbraných pacientů nemocnice. Možná mne trochu mrzí, že Pasoliniho "oblíbenec" Franco Citti, tentokrát nedostal tolik prostoru, protože právě i jeho příběh by stál za hlubší rozvinutí. Mamma Roma se v mých očích zařadila po bok těch nejlepších děl z Pasoliniho tvorby. (27.06.2008)

Mne okrem Felliniho diel a klasík talianskeho neorealizmu Mamma Roma pripomenula Bunuelovych geniálnych Zabudnutých. Hlavný hrdina je mladík, ktorý hľadá navzdory ťažkej sociálnej situácii (ale nie až tak a určite nie neriešiteľnej) samého seba a svoje miesto v spoločnosti do budúcnosti. Príbeh je pomerne jednoduchý a fádny, ničím obzvlášť neprekvapí, preto som sa mohol sústrediť aj na zaujímavú kameru, ktorá je prevažne v pohybe spolu s postavami, ktoré vedú dialóg. Príjemná zmena oproti strihu typu záber a protizáber. Postavy občas vyvolávajú dojem, že sa pozerajú do kamery, avšak sú mierne odchýlené. Pasolini ukazuje Rím ako rozvíjajúce sa mesto, vidíme moderné vysoké bytovky a na druhej strane osudy "sociek", ktorí by chceli byť jeho právoplatnou súčasťou. 70%. No a Pasolini si skutočne vedel vybrať (v tomto prípade vo vedľajších úlohách) poriadne nesympatické ksichty. To bol jeho najvačší trademark. (11.09.2013)

Pasolini musel milovat baroko, že celá stylizace filmu (včetně hudby Cherubiniho) přijala jeho estetiku, nemluvě o hodně silném využítí christologického námětu (jako radikální marxista vůbec Pasolini neměl k prvotnímu křesťanství a lidové religiozitě vůbec negativní vztah). Samotný vztah matky a syna je nejen jen osobní Pasoliniho, ale celoitalský. Osobně mi přijde film plný námětů, které využíval i v dalších dílech (lidová kultura vesnická versus městská - to je pozdější Dekameron, Kruh hoven a Dantovo Peklo se objevuje v Saló, politicky vyhraněné názory - komentování fašistické minulosti Itálie - nejen Saló, vztahy v úzké rodině jsou pak námětem adaptací - zcela přirozeně - starořeckých dramat Médea a Oidipus král apod.). (16.09.2012)

7 / 10 Mamma Roma balansuje na hranici medzi dokumentom a hraným filmom (vlastne ako každý neorealistický počin) a ukazuje nám svet, ktorý väčšina z nás vidieť vôbec nechce. Bohužiaľ, čím hlbšie do reality režisér prenikal, tým viac sa mi jeho zámer strácal z dohľadu a samotný finiš ma už nechal úplne chladného - nespochybňujem výpovednú hodnotu tohto diela, no skutočnosti, o ktorých hovorí, sú mi až príliš vzdialené, v priestore i čase. Na druhej strane, témy, ktoré film pitve a analyzuje (chudoba, rodičovská láska, sebaobetovanie, priepastné rozdiely medzi spoločenskými vrstvami) sú a budú aktuálne stále a možno práve v tom je sila Pasoliniho snímku - otvára oči a vyzýva k činom, nehľadiac na historickú epochu. (22.12.2005)

Na MAMMĚ je znát, že ji točil režisér sice začínající, ale víc než dostatečně vzdělaný a poučený celým vývojem italské poválečné kinematografie počínaje řekněme Sicovým ZÁZRAKEM V MILÁNĚ. Až dokumentární kamera, místy opravdu ulicově odposlouchané dialogy, z nichž proudí ne virtuální, ale skutečné italské prostředí bohatnoucího okraje římské periférie, i skvělý výkon Magnani v hlavní roli naznačují zajímavý pohled na kladný příklad společenského vzestupu, na vůli pozvednout se z polosvěta ne mezi milionáře, ale vlastně docela normální slušné lidi. Metody, které matka volí, sice tu a tam páchnou víc než je zdrávo, ale ze svého původního záměru nic neslevují. Zhruba ve dvou třetinách filmu, který dospívá ke kýženému happy endu (plačící matka při pohledu na syna-číšníka roznášejícího pizzy) se doposud jasný příběh náhle láme. Vypadá to tak, jakoby se Pasolini-režisér chtěl pomstít Pasolinimu-scénáristovi za matčin hanlivý výrok o komunismu v synových názorech (motocyklová scéna). Od tohoto okamžiku se námět i scénář s režií degeneruje do tklivého, tradičně komunistického rádoby sociálního kvilu, který se negativisticky snaží ignorovat nesnadné cesty života směřující k vzestupu, vzmachu a vrcholu. Kvalitu tohoto díla tak nakonec zachraňuje již vyzrálé Pasoliniho řemeslo, navíc umocněné, jak tu iiž bylo uvedeno, sugestivní hudbou. MAMMA ROMA díky tomu zůstává zralým klasickým dílem končícího vrcholného období italského neorealismu, malým obtížně postradatelným polodrahokamemm, který syrově zachycuje první viditelné známky italského hospodářského zázraku klasického "zlatého" období evropského sociálního státu. (23.07.2009)