Loni v Marienbadu

Jednoducho mám rada Resnaisovu hru s pamäťou, jej zavádzaním, čo ovplyvňuje nedôveryhodnosť rozprávača. Viem, je aj veľa iných, ale navyše sa mi páči jeho "vysoká" estetickosť, či ako to nazvať. Na druhej strane, Providence je v smere vrstvenia rozprávačov premakanejšie a Hirošima je Resnais tenkrát poprvé. :). (06.04.2010)

Labyrint tajomstiev, vášne a nezodpovedaných otázok je jeden z najslávnejších mindfuckov všetkých čias. Divácky náročné, vizuálne podmanivé dielo má množstvo výkladov a žiadny nie je správny... alebo (paradoxne) všetky sú. Nadčasová pecka, ktorej síce treba venovať veľa pozornosti, ale odvďačí sa nezvyčajným zážitkom. Následne sa o ňom dá diskutovať mnoho hodín. Bonusom je potom takmer neviditeľné cameo Alfreda Hitchcocka. (07.12.2017)

Naprosté divácké peklo. 94 minut totálního surreálného wtf, které dokonale plní zadání francouzského uměleckého filmu 60. let. Nepovažuji se za hloupého diváka, nicméně v tomhle slavném Resnaisově dílu jsem se nechytl ani jediného stébla porozumění. Ta nikdy nekončící repetitivnost a vlezlost promluv hlavní postavy zřejmě nese nějaký význam, já byl z nich bohužel od prvních minut na pokraji zešílení. Střihově i kamerově by to bylo určitě zajímavé, ale vzhledem k absenci pro mě jakéhokoliv smysluplného obsahu to vše přichází vniveč. Prázdná a mysl drásající manýra. 1/10 (21.05.2018)

Ač je tento film mnohými velmi oceňován a dokonce považován za přelomový, pro mě je to jen sled mnoha nudných obrazů, zvuků, nepříjemné hudby a zívoidních monologů. Klidně budu za tupce a ignoranta, ale odmítám se nad tímto tetelit blahem a je mi úplně jedno, jestli bourá narativní postupy, protože, když je něco nudné, tak je mi úplně jedno, jaké narativní postupy jsou zvoleny. (25.10.2014)

Loni v Marienbadu s sebou přináší velmi rozporuplné reakce. Bez hlubší analýzy dle mě nelze mluvit o jeho přímém rozuzlení, natož pak o pochopení. Což je ovšem jen klamná hra na líné diváky. Alain Resnais a spisovatel Alain Robbe-Grillet se se záměrem obohatit prostředky filmové řeči pustili do cíleného podvracení úlohy vypravěče a budování narativní nespolehlivosti. Jejich dílo se pohybuje na hraně mezi sny, realitou, pravdou a lží, jež lze ovšem jen velmi těžko rozlišit. Konverzační hra paměti a střípkovitých vzpomínek přináší spoustu působivých okamžiků - především ryze výtvarného charakteru. Z formálního hlediska mi Resnaisův film v lecčem připomněl Démanty noci Jana Němce, byť zatímco Němcův film nespotřebuje v podstatě jediné slovo, Loni v Marienbadu je na dialogu (často nesimultánním) postaveno. Nemám nic proti existenciálnímu bloudění a surrealistickým náladám ve filmu, avšak u Loni v Marienbadu se nedostaví nejen náznak pointy, ale ani potřebné emoce, které jsou pro mě v těchto dílech často zásadní. Co ve mně ovšem film vyvolal, a co tvůrcům v žádném případě nemůžu upřít, jsou otázky; ať už ohledně fabule, tak zejména o konstrukci osnovy. Resnais a Robbe-Grillet v mých očích zkoumají subjektivní zrcadlo lidské osobnosti, utvářejí vlastní, snový svět, v němž neexistuje nic chronologického ani logického. Doslova popírají racionální uspořádání a stav věcí. Dalekosáhlé popisy prostředí, citových výlevů a ozdobných detailů, které si hlavní hrdinka již stejně nepamatuje (možná ani pamatovat nemůže?) jako celek záměrně porušují dostatečně silnou strukturu, podle níž by se divák mohl orientovat. Z mého pohledu by Loni v Marienbadu slušela daleko čistší a prostší forma vyprávění – tedy držení se žánru na půdorysu stylové emociální detektivky s napínavou atmosférou, která v magickém prostředí barokního hotelu houstne každou minutou; popř. jako cesta k pronikání do kontur fikčního světa. Podotýkám, že jsem se na tento legendární snímek velmi těšil a plánoval jsem se (ještě před uzavřením kin) vydat na jeho obnovenou premiéru. Cítím tedy trochu zklamání. Film prakticky nedokázal udržet mou pozornost a myšlenkami mě nutil stále odbíhat jinam, nedokázal jsem ani nasát jeho atmosféru, ani si všímat potřebných vodítek. Určitě v budoucnu zkusím Loni v Marienbadu zhlédnout znovu a pokud ve mně zanechá větší dojem, pokusím se ho podrobit delší analýze. Význačné dílo moderní kinematografie to totiž bezpochyby je. 65%. (21.03.2021)