Hirošima, má láska

Hirošima, má láska je a není milostný příběh. Pokud ano, tak je to rozhodně milostný příběh značně neobvyklý. Daleko více na mě ale snímek působil jako hluboká sonda do lidské psychiky. Pozitivně hodnotím i další rovinu - zajímavou reflexi druhé světové války, její japonská část jde totiž obecně spíše mimo evropské vědění. I když jsem člověk, který u filmu povětšinou hledá silný příběh, Hirošimu jsem si užila, ač tu žádný epický příběh není. Notně tomu dopomáhá nádherná hudba, nápady režiséra - střih, kamera apod. (ne nadarmo je tohle snímek, v němž tak silně rezonuje francouzská nová vlna). Část explicitně líčící následky dopadu atomové bomby byla velice silná a asi nejsilnější z celého filmu. Je proto škoda, že přišla na začátku, protože v kontextu těchto scén ty další tolik nevyzní. Ten snímek má velký význam a rozhodně si nezaslouží zapomnění, tudíž ho doporučuji ke zhlédnutí. (Slova o zapomnění v souvislosti s filmem samým teď působí skoro dvojsmyslně...) (19.06.2012)

"ZŮSTAT JE JEŠTĚ VÍC NEMOŽNÉ NEŽ ODJET." Pomuchlaná lovestory v kulisách nejpodivnějších - z popela atomového úderu povstávající Hirošimě. To, co začalo jako krátkodobý milostný vztah s pevně danou záruční lhůtou, přerůstá v hloubkovou terapii, pocity vyplouvají napovrch, trauma se odhaluje v plné nahotě... Jsou tam velice zajímavé plochy, podpořené obrazem i hudbou, chvílemi to zní jako poezie a v těchto momentech je film víc než zajímavý, na druhou stranu musí postavy bojovat se sympatiemi diváka, protože minimálně postava japonského architekta má jisté deviantní konotace (jako by se na odhalené bolesti neukojitelně pásl), a to spojení s tématem krapet eroduje. 60% (11.02.2024)

Prvých 15 minút ide o veľkolepé pútavé obrazy aj hrôzostrašné výjavy rozprávané hlavnými postavami lyricky s veľkým emočným nábojom. Takto nejako vyzerá filmová báseň. Potom nastupujú herci aj vizuálne a ocitáme sa s nimi v reálnom čase a priestore. Epika tým pádom vyzerá trochu nudnejšie. Strih umne skáče od diania príbehu k predstavám. Herci sú príjemní, rovnako ako výsledný zážitok. Kvalitný zástupca žánru romatická vojnová dráma. (03.03.2020)

První čtvrthodina je naprosto famozní. Vyprávěný příběh lásky kombinovaný s otřesnými záběry na zubožené oběti hirošimské tragédie a do toho úchvatná kamera ve stylu Muže s kinoaparátem slibuje nevšední zážitek. Z hlediska vyprávěcího jistě i po zbytek filmu. Novátorské postupy potěší, tím spíše, když si uvědomíme vliv filmu na další tvůrce. Ale to je vše. Zbytek filmu totiž ve skutečnosti vykolejí a zpět na vytyčenou trať se nedostane, což je jistě škoda. Lepší 3*, samotného mne to mrzí, ale na čtyřku se nevytáhne. (28.06.2009)

Filmů s podobným námětem, kde hlavní motiv tvořilo přátelské či zamilované setkání během pobytu v cizí zemi, s nutností ukončit vztah s blížícím se příchodem domů a návratem k standardnímu průběhu života, jsem už viděl vícero. Tenhle byl odlišný nejen díky schopnosti Alaina Resnaise obdařit romantické drama specifickou, chvílemi až magickou atmosférou a díky výraznému ponoření se do psychologie dvou postav v dlouhých dialozích plných emočních katarzí. Setkání zároveň přináší nejedno zastavení se nad odlišným významem jednoho města pro různé lidi, kdežto pro Japonce znamenalo shození bombu na Hirošimu drtivou tragedii, zatímco ve Francii na západě Evropy vzbudilo i pozitivní naději ohledně následného konce 2. světové války. Tímhle intimním výletem do minulosti i cizího kraje, s rodícím se vztahem předem odsouzeným k brzkému zaniknutí, přesto (nebo právě proto) zanechávající v člověku hodně silné chvílie, mi Resnaisova Hirošima značně sedla. Každý sám sobě historikem, s vlastním a jedinečným vztahem k daným zasahujícím historickým událostem i místům navštívených a poznaných... s vlastními a jedinečnými vzpomínkami. Emmanuelle Riva (Kněz Léon Morin, Riziko povolání) si u mě potvrdila status herečky, kterou vídám sice svátečně, ale o to víc se mi svými výkony zapíše do paměti, obzvlášť v tomto případě. [75%] (13.07.2024)