Hirošima, má láska

První čtvrthodina je naprosto famozní. Vyprávěný příběh lásky kombinovaný s otřesnými záběry na zubožené oběti hirošimské tragédie a do toho úchvatná kamera ve stylu Muže s kinoaparátem slibuje nevšední zážitek. Z hlediska vyprávěcího jistě i po zbytek filmu. Novátorské postupy potěší, tím spíše, když si uvědomíme vliv filmu na další tvůrce. Ale to je vše. Zbytek filmu totiž ve skutečnosti vykolejí a zpět na vytyčenou trať se nedostane, což je jistě škoda. Lepší 3*, samotného mne to mrzí, ale na čtyřku se nevytáhne. (28.06.2009)

Poetický príbeh o láske a stratenosti vo svete. Resnais sa rozhodol kašlať na klasický spôsob narácie a vybral sa nekonvenčnou cestou - ktorá mu priniesla uznanie - rozprávajúc o pocitoch a spomienkach hlavnej hrdinky. Často krát jej spomienky vizualizuje pomocou retrospektív. Jednak vidíme príbeh jej prvej lásky, následne šialenstvo spôsobené smrťou jej milého a potom sa presúvame do Hiroshimi, kde prekonáva rovnaké emiocionálne a psychické stavy s mladíkom ktorý jej prvého milenca pripomína. Hiroshima, moja láska je natočený ako filmová báseň. Myšlienky a dialógy hlavných hrdinov sú neustále nabité emóciou alebo pocitom a často krát pôsobia ako báseň s voľným veršom na tému láska, samota, túžba a šialenstvo. V neposlednom rade musím pochváliť úvodnú časť filmu, ktorá nám prezentuje Hiroshimu tesne po vojne - ako miesto, ktoré zo svojho zničenia znova vyrástlo čo je zároveň aj akýsi prvotný význam celého príbehu ústrednej postavy, ktorá poznačená nešťastnou láskou k nej znova začne inklinovať. Pararelné striedanie francúzskej a japonskej krajiny obohacuje film o históriu postáv, ukazujúc krajinu s ktorej pochádzajú a ktorá je v obidvoch prípadoch poznačená deštruktívnou svetovou vojnou. (02.04.2012)

Film o našej pamäti a zabúdaní. Dve tragédia, dvaja jedinci spojení v jeden príbeh zabudnutia. Dej je síce jednoduchý, ale dosť zložito vyrozprávaný, používajúc mnohé symboly a metafory. Trebárs Hirošima sa stáva metaforou pre silu vzťahu, tragédiu ubiehajúceho času, pominuteľnosti pamäte. Technicky veľmi pozoruhodne zvládnutý film s vynikajúcimi hercami. Na prvý krát som príbeh nepojal celý, takže si žiada ďalšiu projekciu, ktorej sa už teraz neviem dočkať. Silný film. (21.11.2012)

Resnais svým hraným debutem opět cíleně vyvolává kontroverzní reakce - ať již svébytným náhledem na nedotknutelné téma a soudobé pacifistické tendence, tak průkopnickou strukturou filmu, jež je vskutku revoluční a nečekaná. Film se vlastně snaží napodobit složitou cestu do myšlenkových pochodů ženy, jíž cesta na druhý konec světa paradoxně upomene na dospívání v ospalém provinčním městě, kde zažila tragédii s přesahem i do jejího současného života a vztahů - vlastně dávné události určily její současnou identitu. Spojení stále připomínaných hrůz v novém, životem kypícím městě s něžnou a upřímnou láskou na ženu působí jako výbušná směs a zastřené vzpomínky opět jako střepy pronikají na povrch. Následují je i ničivé obavy, které ženě znemožňují v nadějném vztahu pokračovat a vzbuzují v ní úzkost i z celého světového směřování. Tváří v tvář totiž musí čelit nedokonalosti vlastní paměti, jež nyní její první osudovou lásku zprostředkovává jen v neuspořádaných útržcích. Proto se vysloveně brání nabízevší se náhradě, jež je lákavá, ale přesto marná - přijmout ji by znamenalo definitivně zničit a překrýt minulost, na níž ji tolik záleží a jež jí určuje, odmítnout by probudilo jen další bolestivé vzpomínky směřující do nicoty. Začarovaný kruh. To vše Resnais nabízí v intenzivní koláži, jež dosahuje vrcholu v emotivní zpovědi hrdinky, v níž je formálními prostředky geniálně rekonstruován obraz její paměti. Ta má však ještě daleko důležitější přesah, jenž naplno vynikne v závěrečné scéně. Ošidnost paměti totiž neútočí jen na osobní zkušenostvi, ale je společná pro celé lidstvo, mezi jehož spojující zkušenost patří právě hirošimská katastrofa - i ona se stává čím dál zastřenější epizodou minulosti, což ostatně dává najevo i moderní existence tohoto města a nevýslovnost toho, co se tenkrát stalo, kterou nedokáží nahradit ani nejrůznější upomínky, jak naznačuje poeticko-esejistický úvod. Přítomná mírová a manifestační atmosféra, která na první pohled snímek řadí po bok obdobných soudbobých děl (např. naše Holubice) je tak v důsledku značně zpochybněna a tím se Resnais nonkomformně snaží proti upřímným dobovým snahám, které dle něj ale nemají žádnou moc zabránit světu, aby opustil cestu do záhuby. Pomalu začíná být jedno, jestli je zapomenuta Hirošima či "nevýznamná" epizodka z Nevers - v obou případech lidská mstivost a nenávist způsobila jizvy, které se nesmazatelně vryly do člověka samotného, ačkoliv on sám má tendenci vytěsnit jejich příčinu a znovu připustit, aby se stalo něco podobného. Resnaisův povzdech nad marností veškerého nápravného konání a snů pro zítřky nemohl být hlubší a rezignovanější... (20.10.2010)

Som rád, že sa mi po dlhých rokoch podarilo opätovne vidieť tento film. Bol som naň zvedavý, pretože moje dojmy z minulosti neboli jednoznačné, čo dnes rezultovalo do straty jednej hviezdičky. Myslím, že každému je jasný režisérov zámer i forma kontrastov, ktorú si k jeho dosiahnutiu zvolil. Okrem rušivej hudby mi prekážala jeho dĺžka a deklamovanie dialógov, ktoré mi pripadalo ako vytvárané hlasovým generátorom. Naopak práca kameramana sa mi páčila.  Ani v najmenšom nezatracujem tento film, ale svoje miesto v mojom hypotetickom rebríčku z minulosti si neudržal. (20.01.2022)