Hiroshima, mon amour
Nijuuyojikan no jouji
Hiroshima, My Love
Hirošima, moja láska
Hiroshima Mon Amour
Obsahy(1)
V poválečné Hirošimě se setkávají francouzská herečka a japonský architekt. Během jediné noci se do sebe vášnivě zamilují a svěřují si své životní příběhy. Milenci spolu však nemohou zůstat, nedokáží se ani opustit, jsou ztraceni ve věčném tady a teď. Alain Resnais debutoval jedním z předních děl nové francouzské vlny. Natočil dojemný milostný příběh podle scénáře spisovatelky Marguerite Duras, který byl nominován na Oscara. (Cinemax)
(více)Videa (1)
Recenze (99)
Film o našej pamäti a zabúdaní. Dve tragédia, dvaja jedinci spojení v jeden príbeh zabudnutia. Dej je síce jednoduchý, ale dosť zložito vyrozprávaný, používajúc mnohé symboly a metafory. Trebárs Hirošima sa stáva metaforou pre silu vzťahu, tragédiu ubiehajúceho času, pominuteľnosti pamäte. Technicky veľmi pozoruhodne zvládnutý film s vynikajúcimi hercami. Na prvý krát som príbeh nepojal celý, takže si žiada ďalšiu projekciu, ktorej sa už teraz neviem dočkať. Silný film. ()
Resnais svým hraným debutem opět cíleně vyvolává kontroverzní reakce - ať již svébytným náhledem na nedotknutelné téma a soudobé pacifistické tendence, tak průkopnickou strukturou filmu, jež je vskutku revoluční a nečekaná. Film se vlastně snaží napodobit složitou cestu do myšlenkových pochodů ženy, jíž cesta na druhý konec světa paradoxně upomene na dospívání v ospalém provinčním městě, kde zažila tragédii s přesahem i do jejího současného života a vztahů - vlastně dávné události určily její současnou identitu. Spojení stále připomínaných hrůz v novém, životem kypícím městě s něžnou a upřímnou láskou na ženu působí jako výbušná směs a zastřené vzpomínky opět jako střepy pronikají na povrch. Následují je i ničivé obavy, které ženě znemožňují v nadějném vztahu pokračovat a vzbuzují v ní úzkost i z celého světového směřování. Tváří v tvář totiž musí čelit nedokonalosti vlastní paměti, jež nyní její první osudovou lásku zprostředkovává jen v neuspořádaných útržcích. Proto se vysloveně brání nabízevší se náhradě, jež je lákavá, ale přesto marná - přijmout ji by znamenalo definitivně zničit a překrýt minulost, na níž ji tolik záleží a jež jí určuje, odmítnout by probudilo jen další bolestivé vzpomínky směřující do nicoty. Začarovaný kruh. To vše Resnais nabízí v intenzivní koláži, jež dosahuje vrcholu v emotivní zpovědi hrdinky, v níž je formálními prostředky geniálně rekonstruován obraz její paměti. Ta má však ještě daleko důležitější přesah, jenž naplno vynikne v závěrečné scéně. Ošidnost paměti totiž neútočí jen na osobní zkušenostvi, ale je společná pro celé lidstvo, mezi jehož spojující zkušenost patří právě hirošimská katastrofa - i ona se stává čím dál zastřenější epizodou minulosti, což ostatně dává najevo i moderní existence tohoto města a nevýslovnost toho, co se tenkrát stalo, kterou nedokáží nahradit ani nejrůznější upomínky, jak naznačuje poeticko-esejistický úvod. Přítomná mírová a manifestační atmosféra, která na první pohled snímek řadí po bok obdobných soudbobých děl (např. naše Holubice) je tak v důsledku značně zpochybněna a tím se Resnais nonkomformně snaží proti upřímným dobovým snahám, které dle něj ale nemají žádnou moc zabránit světu, aby opustil cestu do záhuby. Pomalu začíná být jedno, jestli je zapomenuta Hirošima či "nevýznamná" epizodka z Nevers - v obou případech lidská mstivost a nenávist způsobila jizvy, které se nesmazatelně vryly do člověka samotného, ačkoliv on sám má tendenci vytěsnit jejich příčinu a znovu připustit, aby se stalo něco podobného. Resnaisův povzdech nad marností veškerého nápravného konání a snů pro zítřky nemohl být hlubší a rezignovanější... ()
Láska, která spaluje jako smrtící výheň atomové bomby. Několik let po válce, několik let po hrůzách Hirošimy se v tomto městě setkává japonský architekt a francouzká herečka, aby z objetí jejich těl a spétání jejich vět vyvstala tragická minulost této ženy a jejího dávného německého milence. Deklamace myšlenek za hranicí obvyklého dialogu a za doprovodu povlovného audiovizuálního plynutí vytváří hypnotický konstrukt veliké síly. S postupujícím dějem filmu se ale nabízí otázka: je tragédie jednotlivce srovnatelná s tragédií celého města? ()
Filmů s podobným námětem, kde hlavní motiv tvořilo přátelské či zamilované setkání během pobytu v cizí zemi, s nutností ukončit vztah s blížícím se příchodem domů a návratem k standardnímu průběhu života, jsem už viděl vícero. Tenhle byl odlišný nejen díky schopnosti Alaina Resnaise obdařit romantické drama specifickou, chvílemi až magickou atmosférou a díky výraznému ponoření se do psychologie dvou postav v dlouhých dialozích plných emočních katarzí. Setkání zároveň přináší nejedno zastavení se nad odlišným významem jednoho města pro různé lidi, kdežto pro Japonce znamenalo shození bombu na Hirošimu drtivou tragedii, zatímco ve Francii na západě Evropy vzbudilo i pozitivní naději ohledně následného konce 2. světové války. Tímhle intimním výletem do minulosti i cizího kraje, s rodícím se vztahem předem odsouzeným k brzkému zaniknutí, přesto (nebo právě proto) zanechávající v člověku hodně silné chvílie, mi Resnaisova Hirošima značně sedla. Každý sám sobě historikem, s vlastním a jedinečným vztahem k daným zasahujícím historickým událostem i místům navštívených a poznaných... s vlastními a jedinečnými vzpomínkami. Emmanuelle Riva (Kněz Léon Morin, Riziko povolání) si u mě potvrdila status herečky, kterou vídám sice svátečně, ale o to víc se mi svými výkony zapíše do paměti, obzvlášť v tomto případě. [75%] ()
Prolog francouzské nové vlny mě zrovna nenadchl. Začátek filmu, ukazování hirošimských hrůz, je vrcholem. Poté už jen milostný příběh, nimrání se ženy ve vlastních pocitech, její nerozhodnost, trauma z minulosti, snaha o zapomnění... Emocionálně kupodivu chladné, navíc nemám rád nerozhodný ženský. Dobrá práce s kamerou a především s hudbou, ta hodně zachraňuje. ()
Reklama